25. 3. 2014

O subjektivitě

Jak jsem se s vervou pustila do toho knižního blogování, připomněla jsem si jednu věc - že i když se můžeme nastotisíckrát snažit o objektivitu, nikdy jí nedosáhneme. Na to jsou lidi prostě moc rozdílní. U čeho se jeden válí smíchy po zemi, to druhého nechá absolutně chladným. To je pravda všeobecně známá, řeknete si, tady zas někdo objevuje Ameriku. Asi se to vztahuje k mému pocitu, že na všechno je vždycky nějaké "správné" řešení, jeden "správný" názor nebo "správný" postup. Že to tak nefunguje je mi jasné, to ale nebrání mému nitru to jediné východisko jaksi očekávat. A tak jsem vždycky poněkud překvapená, když někdo vidí věci jinak než já a umělecká díla s knihami v čele pak obzvlášť. 
Třeba teď. Díky jedné kapitole v mé bakalářce jsem si konečně ujasnila, jak vidím (literárního) pana Darcyho, jak ho vnímám, co se mi na něm líbí a co ne - a co si budeme vykládat, je to projekce jako sviňa. A teď si představte, že se takhle do těch knih a uměleckých děl projektuje každý. Jak pak máme věřit nějakým recenzím a hodnocením, které tvrdí, že jsou objektivní, když je dané dílo zase jen médiem pro další krok sebepoznání recipienta? Aha? A i když se snažíme zhodnotit některé aspekty tak, že je prostě popíšeme a ten popis nevyznívá dvakrát lichotivě, moc si nepomůžeme - protože jiný čtenář se zaměří na úplně jiné aspekty, skvěle mu padnou do noty a toho, co nás vytáčelo do běla, si ani nevšimne. Řeknete, že postavy v knize jsou ploché a dokážete to tím, že se v příběhu vůbec nevyvíjejí. A druhý vypíchne dvě tři věty, díky kterým právě ta pro vás plochá postava vystoupila z knihy a ožila a omotala si ho kolem prstu. Mám pocit, že žádná kategorie, kterou se rozhodneme hodnotit, nám nemůže poskytnout ani zdání objektivity. Ani na jednom aspektu se nemůžou shodnout všichni. 
No a pak máte ještě ty momenty, kdy prostě něco klikne, vy vůbec nevíte co, je to všecko absolutně podvědomé, ale vy něco čtete/vidíte/slyšíte a prostě to funguje. A neřešíte proč, sami to nevíte, ale víte, že tohle je prostě vaše věc. A nakonec ještě máme ty poklady, které se rozvinou až při prodloužené konzumaci - do některých věcí musíte dozrát, musíte je číst ve správné životní etapě nebo v té správné náladě. Když to uděláte, stanou se z vás přátelé na celý život. Když ne, možná dílo šmahem odsoudíte a připravíte se tak o spoustu krásných chvil, co jste mohli strávit spolu. A pak chtějte, aby bylo nějaké hodnocení objektivní, s takovouhle.
No a tak bych se měla konečně přestat divit, když mi tolik lidí kolem říká, že je Jane Austenová nebaví a přijde jim plytká. A nemůžu zazlívat jiným, že milují 50 odstínů šedi i když jim předložím celý seznam výtek, které k té knize mám. A dnes jsem se musela strašně hlídat, abych nezačala skákat zuřivě po pokoji, když jsem viděla, že Já a pan Darcy, kniha, kterou jsem na druhé přečtení ohodnotila celými pěti hvězdičkami, má od dalších nevděčníků jednu či dvě. Copak tam nevidí tu perfektní typizaci podle Austenové? Cože? Hlavní hrdinka, konečně po dlouhé době zase jedna, kterou jsem nechtěla praštit něčím po hlavě, jim připadala otravná a hloupá? To je vůbec nezajímá, že ta knížka představuje pro svůj žánr až průlomové zobrazení romantického vztahu? Že je to konečně zase jednou román, který se neohání dvojitými standardy pro muže a ženy a úžasně zobrazil i téma stárnutí a romantiky v pozdním věku? Ne. Musím se zhluboka nadechnout, napočítat do čtyř, vydechnout a čekat, až mě ta zuřivost přejde. A budu doufat, že když já ostatním odpustím, že nemaj rádi Austenovou a Já a pan Darcy, oni mi odpustí, že mě nebaví James Bond a disneyovské muzikály. 


6 komentářů:

  1. Baví mě James Bond (filmy, do knížek se chci teprve pustit), nebaví mě nový knížky od Rowlingové. Z 50 odstínů a Stmívání si dělám srandu, ale doufám, že bych mohla taky jednou napsat takovou s*ačku, která by mě takhle zabezpečila... :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje řeč, Ivet! Je mi jedno, co si o mé literatuře budou myslet kritici, hlavně, aby mě zabezpečila na důchod! :D Ale myslím, že i v té konzumní literatuře se dá najít spousta věcí, které vlastně vůbec nejsou špatné, tak třeba prorazíme s právě takovými :D.

      Vymazat
  2. Geniální téma na magisterskou práci z psychologie, nemyslíš? Škoda, že nestuduju psychologii.
    Něco jako "Projekce v hodnocení literárních děl" ... to bych si teda chtěla přečíst. Třeba už to někdo napsal. Who knows.
    Byla by to nuda, kdybychom všichni měli rádi všecko. A ono to rozčilování je fajn :D
    Ale stejně si myslím, že u některých děl je prostě zcela jasné, že je to shit. A 50 odstínů je na předních příčkách. Nemůžem to ale těm holkám vyčítat, když sní o tom, že je chlap přiváže k posteli a umiluje k smrti a ony nebudou muset pracovat a dělat vůbec nic, protože si budou žít v luxusu. (dřív bych to taky brala, ale už jsem na to stará a příliš emancipovaná!)

    Ivet to zakončila báječně! :D Ale ještě lepší by bylo, kdyby to dílo za něco stálo. Nevadilo by mi psát tak skvěle jako Joanne Harris nebo Sarah Waters nebo Virginia Woolf ... no však víš, těch srdečních je prostě mnoho. A třeba zrovna u Virginie spoustu lidí usne a nevidí v Paní Dallowayové nic. A já to chápu. Protože když mi bylo 16, vzdala jsem ji po pár stranách.

    Btw, poslední dobou mě nutíš přemýšlet víc a víc. Tvé kritické myšlení by se mi docela hodilo. Dáváš lekce? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No to máš recht, takovou práci bych si taky ráda přečetla! No, věřím, že na podobné téma už něco napsáno jistě bylo, jen zapátrat :D.
      Ale víš co, pokud je něco shit, proč to teda tolik lidí čte? Proč je zrovna 50 shades a Stmívání bestseller? I přes to, že tam je strašně moc problematickejch témat a nedostatků? A jsme asi zase u té projekce ... Ono asi opravdu špatná knížka by byla, pokud by k té projekci neinspirovala vůbec nikoho.
      Vidíš, Paní Dallowayová, to zase můj kámen úrazu - ale chtěla bych jí teď před státnicemi dát zase další šanci, já věřím, že si nakonec padneme do noty! :-).
      A velmi mě těší, že tohle moje müsli je i tvoje müsli! Lekce kritického myšlení nedávám, protože se v něm teda necítím kovaná ani náhodou, nicméně právě tyhle debaty jsou asi přesně to, co nám k němu pomůže, což? :-)

      Vymazat
  3. Btw ... ještě mě napadal jedna věc k tomu hodnocení. Je hodně důležité, z jakého důvodu člověk knihu čte. Myslím, že je spousta lidí, kteří mají rádi Austen a veškeré adaptace čtou stylem "tak se ukaž, jak nemáš na to, abys překonal/a originál" A jen málo těch, kteří by si řekli "copak by mi mohla dát originálního tato adaptace a co vytřískala z originálu" ... připomnělo mi to, jak jsem četla knihu, která se až podezřele podobala HP - bylo tam myslím nádraží 9 a 3/4 a čarodějové a tak. A po celou dobu jsem hledala, co je na tom špatně, v čem je to horší než HP a jak autor/ka zneužívá originálu. Toť prosím ten nepříliš dobrý přístup.
    A třeba dneska jsem na buse viděla upoutávku na film Divergence. Tak jsem mrkla na goodreads, o čem je kniha. A po přečtení anotace mě napadlo: aha, další variace na Hunger Games, není třeba číst. Jenže jsem viděla i první koment, který říkal něco o tom, že teď je prostě boom těch antiutopií, které se LOGICKY inspirovaly HG. Tak si říkám, jestli je třeba při hodnocení myslet na inspirační zdroj a porovnávat? Respektive, JAKÝM stylem na knihu nahlížet ... moje myšlení to automaticky dělá blbě, snad ne napořád. Co myslíš?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A přesně, to je taky další věc - za prvé s jakou k té knize přistupuješ, jesti máš předsudky a chceš už předem kritizovat (což je právě případ těchhle spin-offů a fakt mě irituje, když si na Goodreads všichni pořád stěžují, že tohle teda přece není Jane a jak se musí otáčet v hrobě - no, když chcete Jane, čtěte Jane, proboha!). Pak je taky asi věc, jestli knihu čteš třeba do školy, pak už automaticky jdeš po nějakých symbolech, tématech, víc se soustředíš na jazyk, naopak když si čteš pro radost, chceš hlavně čtivý příběh, ...
      No a tyhle módní vlny, to je taky věc - určitě by byla škoda zatracovat všechno, co se nějakým způsobem inspirovalo u momentální bestsellerů, protože inspirace něčím ještě samozřejmě neznamená, že to bude špatné (a vlastně jde jenom o míru zobecnění, protože přece v základě existuje jen velmi málo příběhů, které se neustále variují) a ono i když to opravdu sleduje tu samou šablonu, tak to má do určité míry smysl - to máš vlastně jako opakování mýtů, neustále čteš ten samý příběh a ujišťuješ se o jeho platnosti. Otázka pak je, do jaké míry se ten který autor dovede vyvarovat až přílišného opakování, které pak čtenáře otráví. Věřím, že i ty čas od času sáhneš po určitém typu příběhu právě proto, že tušíš, co tě budeš čekat, víš, jaký efekt na tebe bude mít, a právě ta jistota, že víš, jaké to bude, ti pomůže relaxovat a ten příběh si užít. Minimálně já to tak určitě mám, však proto se tak ráda vracím třeba k Amandě Quick :-).

      Vymazat