O nedostatku času a jiných studentských radostech

Častokrát mě svrběly ruce, abych si ublogla o tom, jak se mám, co se děje a prostě zavolala do toho prázdna, vesmíru - Ahoj, milé prázdno! (kdo pozná filmovou referenci, má zlatého bludišťáka). Ale čas nebyl, a vlastně není ani teď, ale už je po půlnoci, já jsem úplně vyčerpaná a vím, že zítra zase času nebude, tak proč to nesfouknout teď.
Minulé dva týdny se nesly v duchu naprostého duševního rozpolcení - dozvěděla jsem se o pracovní nabídce, přihlásila se, byla vybrána, slíbila jsem nástup, a pak jsem si to pod tíhou okolností (a potom, co jsem se pomalu dozvídala plný rozsah povinností) zase rozmyslela. Chudáci všichni, kteří museli poslouchat moje dlouhosáhlé rozbory na téma - jo nebo ne? Všichni mi poskytli spoustu dobrých a moudrých rad, a vlastně jsme se shodli na tom, že jako sice by to asi šlo, ale proč se zbytečně vydávat z posledních zbytků sil a riskovat, když to není zapotřebí. Než se to všecko rozlousklo, bylo mi z toho vyloženě fyzicky špatně, z té nerozhodnosti, z toho strachu, že když to vezmu, nezvládnu to a studijní snahy posledních čtyř let skončí v troskách. Uvědomila jsem si díky tomu velkou spoustu věcí - že mám fakt velké problémy učinit sama za sebe zodpovědné rozhodnutí, že neustále hledám souhlas svých rodičů a teprve, když ho mám, odvážím se jednat podle svého, že špatně nesu stres a že mě neúspěch u CELTy poznamenal víc, než jsem si myslela. Nicméně jsem za tuhle zkušenost neskutečně vděčná - je dobré poznat svá bolavá místa dřív, než už nebude čas ani energie na to s nimi něco dělat. A pak, ta úleva, když jsem se rozhodla místo nakonec odmítnout! Samozřejmě, bylo tam to morální dilema, že už se to rozjednalo, ale dala jsem si sama sobě slib, že se tím budu trápit maximálně den potom, co to celé vyřídím, a jak jsem řekla, tak jsem udělala.
Na další sypání popela na hlavu už není čas, protože čas letí jako splašený a já začínám mít pocit, jestli jsem to s tou bakalářkou nepodcenila. Měla jsem ze sebe dobrý pocit, že jsem přes leden načítala poměrně rychle, co bylo potřeba, ale únor se kolem mě žene nesnesitelnou rychlostí a i když se snažím, aby mi neproklouzl mezi prsty, mám toho hotového trochu méně, než bych asi mít měla. Debata s vedoucí proběhla pro mě poměrně neuspokojivě, čekala jsem trochu víc konkrétních rad, kterých bych se měla držet a požadavků, které bych měla splnit. Dostalo se mi ale jen velmi vágních informací a ujištění, že budu-li studovat i magistra v Brně, podruhé se na stejnou osobu neobrátím.
Na chvíli mi to vzalo vítr z plachet a měla jsem pár dní pocit, že jsem úplně vygumovaná a že i když mám načteno opravdu hodně, nebudu mít do té práce co napsat. Jasně, já vím, tyhle stavy má každý. A já mám co napsat. Nejsem úplně hloupá. Možná to nebude na Ačko, ale půjde to. Poznámky při čtení primárních zdrojů mi pomaloučku dodávají odvahu a doufám, že přibližně za týden už opravdu budu moct zasednout k psaní a že to bude k něčemu vypadat.
Důvodů, proč mi únor prolétl mezi prsty je několik. Kromě asi dvoutýdenního vysilujícího řešení práce se taky připravuju na CPE a nadešel taky čas řešit přihlášky na magistra. Mé sny o studiu v zahraničí berou pomalu ale jistě za své, protože to vypadá, že výhodné studentské půjčky poskytované v Británii platí jen na bakaláře. Lucky me. Trochu mě překvapilo, že MU má oproti jiným univerzitám o hodně pozdější datum uzavírání přihlášek, takže jsem se najednou musela rozhodnout, jestli se budu hlásit i jinam, než do Brna. No a protože jsem se rozhodla zkusit štěstí i v Praze (sama si říkám, co mě to sakra popadá), musela jsem během dneška, v situaci, kdy nemám ani čárku k bakalářce a vlastně nevím, co konkrétně budu rozebírat, vymyslet návrh magisterky o minimálně devíti stech slovech s anotovanou bibliografií sekundárních zdrojů. Upřímně, vůbec nevím, jak se mi to nakonec povedlo dát dokupy. Nicméně něco jsem napsala, myslím, že to má hlavu a patu, zítra to tedy ještě znovu zkontroluji (protože ráno je moudřejší večera) a odešlu. Nacházím se v situaci, kdy mám lépe rozvržený plán magisterky než bakalářky - a to ještě na magistrovi ani nejsem. Ach, ty životní paradoxy.
Mimochodem, vy všichni, kteří jste ještě neměli to neskonalé potěšení psát bakalářskou práci, a zvláště vy, kteří nemáte ani od katedry ani od vedoucího žádné pořádné pokyny, jak má vaše práce vlastně vypadat - přečtěte si tohle! Je neuvěřitelné, jak čtivě se dá napsat pojednání o psaní diplomové práce - a jak užitečné pro českého studenta anglistiky můžou být rady italského profesora psané podle italského univerzitního systému sedmdesátých let. Nechápu, protoč tahle publikace není povinnou četbou hned v prvním semestru jakéhokoli vysokoškolského studia. Samozřejmě, ne všechno se bude hodit všem, nicméně kniha je plná dobrých rad jak postupovat od výběru tématu k samotnému psaní diplomové práce. Krom toho, že je to knížka nadmíru užitečná, je také plná vynikajících příkladů, které vás leckdy pěkně rozesmějí - to třeba návrh diplomové práce o výskytu kentaurů na Peloponésu.
Suma sumárum, poslední dobou toho bylo na mě poměrně hodně, nicméně těší mě, že z povinností se pomalu ukrajuje, věci se sunou dopředu a navíc jsem byla na svém každoročním kolečku preventivek a kontrol u doktorů a, světe div se, jsem zdravá jako řípa! Což mě, společně se sluníčkem za okny a vidinou čtvrtečního havraního koncertu, neskutečně blaží a je to světlem v tmách takových okamžiků, jako byl asi před hodinou, kdy jsem na pokraji sil dopisovala anotaci k poslední položce bibliografie.