Zpívej

Musím se přiznat, že poslední dva dny jsem byla docela rozčílená. Jak by taky ne, když mi vrátili kvůli slabé koruně o dva tisíce nižší zálohu za koleje, než kolik jsem ji platila. A jak by taky ne, když jsem výjimečně nebyla v něčem nejlepší a nevybrali mě do tréninkového programu CELTA. I když, kdyby mi prostě napsali, že mě neberou, nashle, to bych ještě brala. Jenže já jsem na ČEKACÍ LISTINĚ. Přihlášku jsem posílala už v listopadu, abych pak čekala, než se mi uráčí ozvat, pozvat mě na pohovor, který se pořád odkládal, až jsem ho absolvovala až v lednu. A pak další čekání na výsledky. Doufala jsem, že to čekání už konečně skončí a bude jasno - ale ne, to by bylo moc jednoduché. Logicky si vyvozuji, že moje šance na to, aby někdo z vybraných zájemců odstoupil, jsou mizivé. A tak hodlám provést nejasný plán B, tedy zkusit si přivydělávat aspoň pár korun navíc doučováním u nás na maloměstě. Ale stejně to ve mě hlodá - co když? Kdyby případy kdy lidi na konec na kurz nenastoupí nebyly, asi by si nedělali čekací listinu. Prostě bych chtěla mít jasno - chci příliš?
A jo, budu upřímná, i tak mě samozřejmě žere, že mě nevzali. Hodně jsem si to přála, protože CELTA je poměrně prestižní certifikát, navíc mezinárodně platný. Těšila jsem se, že se konečně dozvím JAK učit a budu se moct v tomhle někam posunout. Už jsem si malovala růžovou budoucnost, kdy se o mě budou prát jazykové školy i soukromí studenti a jednou si budu takhle vydělávat i v zahraničí. Těm snům samozřejmě není konec, ani zdaleka, ale kdyby to šlo hned napoprvé, byla bych ráda. Nejsem na neúspěchy moc zvyklá a nevím, co s nimi dělat. Objektivně jsem věděla, že jsem dobrá (však proto mě taky vůbec k pohovoru pozvali a psali mi, že jsem ho absolvovala úspěšně), ale že nejlepší nejsem. A protože do programu berou kolem 10 lidí, tušila jsem, že šance na to, abych se mezi ně probojovala, jsou malé. Takže to vlastně dopadlo tak, jak jsem očekávala. Jenže víte jak, něco si vysníte a těžko se pak od toho oprostit. A všichni mi tak drželi palce a byli přesvědčení, že zrovna já se bez problémů dostanu ... tak jen doufám, že se podobný scénář nebude opakovat s bakalářkou nebo u státnic.
Takže jak říkám, byla jsem poněkud roztrpčena. Nicméně to, že zůstávám u nás na maloměstě a jsem momentálně bez pracovních závazků taky znamená, že můžu konečně zase zpívat! Dnes jsem tedy s mamkou vyrazila do sboru a bylo to naprosté blaho. Zkoušíme na muzeu, v krásné místnosti s historickým nábytkem a spoustou starých portrétů. A zkoušíme mé milované madrigaly, takže radost je dvojnásobná. Těší mě, že po dvou letech, kdy jsem byla hudebně naprosto vyprahlá, mám šanci zase se do toho opřít a něco dělat. To pak i to, že se v jiných oblastech nedaří, není zas tak podstatné a bolestné.