Udělat vítr

Tak už je to tu zase. Můj k prasknutí narvaný pokoj mě donutil jednat. I když mám teď místo klavíru nové poličky, stejně zase došlo na třídění oblečení. Tentokrát to odnesly hlavně nadkolenky a chlupaté ponožky - za ta léta se mi jich nashromáždilo neuvěřitelné množství a prostě nejsem je schopná unosit. Navíc zabírají tolik místa! A tak je zase posílám dál. Tentokrát budu při vyhazování oblečení do kontejneru ovšem opatrnější, už mi těch plesových šatů moc nezbývá :D.
Od prvního ledna se rok nese ve znamení Sherlocka - třetí řada, na kterou jsme čekali jako na smilování, je konečně tady. První díl jsem sledovala s Annie, druhý jsme sledovaly se skoro celou partou u nás a finále jsme se užily v Brně s Tinou a Andělkou. Tři večery a je to za námi. Jak se to pojí s mým šatníkem? Přivedlo mě to na geniální myšlenku. Jasně, většina světa, která není tak zabedněná jako já, na ni už asi dávno přišla. Ta půlka světa, která nebyla krmená tím, že je potřeba mít rozmanitý šatník a v něm kousků, abyste jen málokdy přišli ve stejném modelu. Ta půlka světa, co si nemyslela, že chodit pořád v tom stejném je trapné. No a protože Sherlock nosí furt to samé (you know, the purple shirt of sex, the hottest coat ever a tak) a taky protože letos jsem trapnosti dala vale, konečně mi to docvaklo - sakra, proč bych měla mít 3 trenchcoaty, když jsem si v Norsku bohatě vystačila s jedním? Jasně, fakt STRAŠNĚ OBJEVNÁ MYŠLENKA. Přímo lifechanging. Každopádně mě to dovedlo ke konceptu signature clothing. Sherlock pořád nosí ten svůj kabát. Všichni ví, že tohle je Sherlockův kabát a jeden bez druhého si těžko představujeme. Já si zase nedovedu představit svůj šatník bez námořnických triček. To je můj signature kousek. Stejně tak jako červený trenchcoat a hnědé kotníkové boty na podzim, šedý armádní dvouřaďák a jezdecké holinky v zimě. Stejně jako sukně s modrými růžemi a béžové šaty s modrými puntíky na jaře. I když mám věcí tuny, stejně nosím poměrně často to samé. To, v čem se cítím příjemně a co mi sedí. Kousky, které mě chytly za srdce. Čas od času mě popadne chuť vzít si něco jiného, ale nejpozději druhý den zase nasazuji své oblíbence. Mám spoustu krásných věcí, ale v některých se prostě necítím. Tak proč pořád shromažďovat, když mám dost?
Nakupování v sekáčích mě naučilo nakupovat i to, co mi úplně nesedí nebo to není můj styl - vždyť je to pár korun a přece to tam nemůžu nechat! Takže se mi za ty tři roky na výšce, kdy byly sekáče můj hlavní zdroj ošacení, nashromáždilo strašlivě moc oblečení, které jsem někdy dokonce ani neměla na sobě. Jasně, pořád je lepší si takhle koupit onošenou věc než něco nového a drahého. Nicméně ale ani nechci myslet na to, kolik jsem takhle ve výsledku utratila za hadry, co jsem je měla na sobě jednou, dvakrát, a pak jsem je zase poslala dál. Plyne z toho jednoduché ponaučení - nechodit do sekáčů moc často a i tam si každou koupi velmi dobře rozmyslet. A hlavně - neposlouchat maminčino ponoukání! Má na mě oko, ví, co mi sedí, co se mi líbí, ale už neodhadne, jestli se mi to hodí do stylu a do nálady. A já tohle svoje tušení, že ten kousek není to pravé, často umlčím, protože výše zmíněné důvody.
Takže jsem sama se sebou udělala dohodu - nebudu si kupovat nic, co mi nebude 100% sedět, i kdyby to stálo korunu. Prostě ne. Nebudu si kupovat nic růžového, zvlášť ne pastelově, i kdyby to bylo sebekrásnější. Nebudu si kupovat nic s tím, že si k tomu pak postupně něco pořídím. Buď to budu moct okamžitě kombinovat se zbytkem šatníku nebo nekupuji. Nebudu si kupovat nic, čeho už teď mám dost - kabáty, svetry, trička s krátkým rukávem, kalhoty. Nebudu si kupovat nic, co není z příjemného materiálu. Nebudu si kupovat nic, co sice splňuje výše zmiňované požadavky, ale nehodí se mi to do stylu (který teď v žádném případě není smart casual, thank you very much, I had quite enough of it in the last two years, kind regards). Protože ono udělat vítr je fajn, ale nemůžu ho dělat furt. Je to osvobozující, ale taky značně vyčerpávající.