3. 11. 2013

The best thing that can happen to you

Dostal se nám do drápů projektor, který jde připojit k mému počítači. Tak jsme včera večer proměnili kuchyň na kino a já jsem měla tu čest vybrat film, na který se budeme dívat. Došlo mi, že to je úplně ideální příležitost si opět pustit Third Star, kterou jsem cítila už dlouho, že musím znovu vidět. S paní Správcovou jsme naťukly debatu, jestli je lepší se dívat na přímý přenos, což je unikátní událost, kdy víte, že každý pohyb, který váš oblíbený herec právě provádí, se děje - a nebo pustit si film, který opravdu milujete, i když to můžete udělat kdykoli jindy. Ale myslím, že co se unikátnosti týče, nemají si tyhle dvě věci co vyčítat - už dlouho jsem chtěla Třetí hvězdu vidět, "velkoprojekci" si rozhodně zaslouží a dostala jsem i příležitost ji zase představit někomu novému, u koho jsem si byla jistá, že ji ocení. Souhra náhod? Nemyslím si. Všecko má svůj čas a když se naučíme koukat kolem sebe a vnímat, budeme vědět, kdy ten čas přišel.
Třetí hvězda mě vždycky donutí hodně přemýšlet, hodnotit a balancovat. Aby taky ne, když hlavní postava není zas o tolik starší než já a umírá na rakovinu. Shit happens, right? A tak se James rozhodl, že než umře, pojede se svýma nejlepšíma kamarádama na svoje nejvíc nejoblíbenější místo na světě, Barafundle Bay v západním Walesu. Na tohle já slyším. Sbalit saky paky a jet někam pryč, daleko od lidí, nechat se zmámit geniem loci a mořem. Někdy si přeju být chlap, protože ženský na takovýhle road tripy nejezdí - rock'n'roll do autorádia, pak nechat auto stát u krajnice, batoh na záda a jdem vandrovat. Což je, mimochodem, blbost, to by ženská klidně mohla udělat taky, že jo. Klidně by se mohla sebrat parta čtyř kamarádek a udělat si úplně stejnej road trip. Jen už to pak není úplně ono, nebo jo? Zatracený genderový vzorce zarytý hluboko pod kůži, do škáry, odkud jdou jen těžko vydrápat. Možná vypálit, to jo, ale to pak spálíte i všecko to dobrý, co je okolo.
Jedna z věcí, která se v Třetí hvězdě řeší je, jak se lidi spokojí s málem, jak zpohodlní. Není to nový téma, zaobírá se tím každej druhej, ale stejně je to vždycky slap right in the face. Přemítám, jestli jsem na dobré cestě. Na dobré cestě jsem, řekla bych, jenom mám ještě pořád úplně špatný boty a chodím tak, že mě to strašně zbytečně unavuje a navíc si stíním ve výhledu. Takže se musím neustále mlátit přes ruce a zkouším držet směr. Což, mimo jiné, vede k mým častým filosofickým přemítáním, konkrétně na téma: Dneska žijeme ve společnosti, která tvrdí, že romantická láska je to nejlepší, co tě může potkat. I ve Třetí hvězdě máme náznak tohohle typu. A já, ač milující, hodlám tuhle tezi zpochybnit. Ba co víc, hodlám ji rozervat, kousky pohodit všude okolo a možná je i počůrat, i když když to řekne holka, tak to vůbec nemá tu sílu, že, si ji představíte, jak čupí, s holým zadkem ... marnost nad marnost. A přeci.
Takže tedy, romantická láska není to nejlepší, co nás může v životě potkat. Může to být fajn a může tě to naplňovat. Ale taky nemusí. A dost možná, že tě tyhle růžový brýle, co ti společnost nasadila, úplně oslepí a přestaneš se vidět. A možná, že ty brýle dostaneš tak brzo, že ani nebudeš vědět, že je máš. Možná, že to pomyšlení, že jsi sama/sám, je natolik paralyzující, že si neuvědomíš, že ti to vlastně nevadí. A možná, že už někoho máš a najednou máš pocit, že už spoustu věcí nemůžeš. Protože jsou tady různý pravidla, co by se mělo a co by se nemělo a když jsi s někým, nemůže se toho poměrně dost. A mělo by se toho taky hodně. Jasně, když jste dva rozumní lidi, na lecčem se dá dohodnout a koneckonců, nikomu po tom nic není, jak to mezi sebou máte, že jo? Jenže problém je to, jak strašně těžko člověk vůbec přichází na to, že by to chtěl jinak. Těžko se vidí něco jiného, než co nám ukazujou tvary vyřezaný ve stínítkách, co jsme nasbírali za roky poctivýho odkoukávání života ostatních. Těžko se překonává panika ze samoty a z ní pramenící touha ovládat a vlastnit. A ještě horší je ta proměnlivost. Mění se emoce, jejich intenzita, mění se stupně intimity a touhy, co dál. 
A co teprve, když seš ženská, to to máš teprve těžký! Protože ženská by měla čekat, než si chlap rozmyslí, že by s ní chtěl být. Aspoň na chvíli. Pak musí trpělivě čekat, až se rozmyslí, že by s ní chtěl být i na dýl. Pak čeká, než se rozmyslí, jestli by s ní chtěl být i na vážno. Třeba manželství a děti a tak. Opatrně, krůček po krůčku našlapovat a doufat, že jednou fakt vytáhne ten prstýnek, udělá ze slečny X paní Y-ovou, která bude pověřena velkolepým úkolem povít dědice. Jasně, zase generalizuju. Ale tohle kolem sebe vidím až příliš často. A vsadím se, že kdyby nám všichni furt necpali ty svoje romantický vize a nepodsouvali nám pitomé genderové vzorce, těchhle čekanek by bylo mnohem míň. Stejně jako těch věčně mladých dobrodruhů prchajících od závazků všeho druhu. Dívejte se kolem sebe. Vnímejte. Dívejte se na reklamy, na filmy, čtěte knížky. A hledejte případy, které vyvrací tenhle zajetý model. Není jich ani zdaleka tolik, kolik bychom potřebovali. 
A já tedy říkám, že romantická láska není to nejlepší, co vás může v životě potkat. To nejlepší, co vás v životě může potkat, je mít otevřenou mysl, chuť opustit zajeté koleje (možná jen proto, abyste se do nich jednou zase vrátili) a odvahu dělat věci jinak. Nejlepší, co vás v životě může potkat, je chuť poznat samu sebe a otevřít se ostatním. A jestli z toho nakonec bude romantická láska jako z pohádky a vy si budete jistí, že to je přesně to, co chcete, mám z vás radost. Ale chraň bůh, abyste si mysleli, že je to jediná cesta, jak být šťastný.

6 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. Merci beaucoup, mám velkou radost, že nejsem s tímhle pohledem na věc sama! Čekala jsem spíš negativní reakce.

      Vymazat
    2. Vážně, musím se s tím plně ztotožnit a snad jen dodat zmínku o zažitých modelech vývoje vztahu. "To přece není normální, že po třech měsících vztahu už spolu bydlíte" a podobné. Vždyť každý vztah je něčím unikátní a nikdo nemůže své zkušenosti stoprocentně vztahovat na všechny. Jen vymanit se z těchto předsudků je zkrátka nejednoduché. Čtu tenhle článek už po několikáté, vždy ještě něco objevím. Snažím se ho vrýt do paměti.

      Vymazat
    3. Přesně tak, je strašně těžké přesvědčit okolí (a často i sebe samotné), že to, co platí pro jedny či pro většinou, ještě nemusí platit pro vás. Kdyby lidi neustále nesrovnávali to, co mají, s "normálem" a prostě se řídili tím, jak to cítí a co chtějí, byli by asi všichni mnohem šťastnější. Ale neztrácím víru v to, že lidé se naučí, jak v tom chodit a jednou bude právě ta individuálnost příjemnou normou.

      Vymazat
  2. Víš, co mi připadá paradoxní? Když jsem v romantickou lásku jako jediný cíl života přestala věřit a začala používat spíše rozum, jsem najednou nucena uvěřit, že opravdu existuje někdo, kdo se o mně chce starat, nosit mi tašku, koukat se mnou na romantické filmy a nechat se dojmout k slzám, velice empaticky reagovat na mé změny nálad a na mé "Jsem v pohodě, vážně" reagovat dříve vytouženým "Nejsi lásko, pojď ke mně a pověz mi, co se děje" a prostě ... je toho tolik!
    A je SAKRA těžký z toho módu "zvládnu všechno sama" přejít na mód "žiju si v pohádce" ... Je mi jasný, že to není na věky. Že jsme spolu krátce na to, abych si všechno už neidealizovala. Že vidím jen to krásné. Ale i tak ... je to psycho!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono to takhle často bývá, že když přestaneš hledat, najde si tě to samo. A já myslím, že takhle je to úplně v pořádku - potkalo tě něco krásného, tak si to užíváš, ještě aby ne! Jde mi jen o to, že ten vztah není všecko. Myslím, že zrovna ty už víš, že žít jenom vztahem není v pořádku, pokud to znamená vzdát se všeho ostatního. A hlavně mě neustále vrtá hlavou, do jaké míry máme tohle očekávání "pohádky" naočkované. A nakolik je to, když má žena potřebu se vztahu 100% odevzdat, způsobeno "normami" společnosti. Myslím, že není problém přejít z módu "zvládnu všecko sama" do módu "teď jsme na to dva". Problém by byl mód "teď to budu zvládat za nás za oba". Ale tohle je samozřejmě téma na dlouhé povídání, myslím, že písmenka mu úplně nesvědčí.

      Vymazat