Tajemná zákoutí prokrastinační mysli

Jak se blíží zkouška ze staroangličtiny a odevzdání eseje, pozoruju velmi zajímavé úkazy. Že mě to táhne k prokrastinaci a že často podléhám, to je vcelku jasný fakt. Dřív jsem si myslela, že prokrastinuju proto, že je učení nuda a nechce se mi do toho, že to nemá nic společného s tím, že se bojím selhání. Inu, nuda to někdy rozhodně je, nicméně teď už jsem si jistá, že strach ze selhání hraje nemalou roli. Přiznejme si to, ze zkoušky ze staroangličtiny jsem prostě připosraná. Je to o to horší, že jsem poctivě chodila dvakrát týdně na hodiny, poslední dobou předtím další dvě hodiny před výukou procvičovala se spolužačkou, překládala jsem, co jsme překládat měli a vypracovávala jsem všechna cvičení navíc, které nám učitel dodal. Přečetla jsem taktéž všechny handouty. Člověk by řekl, že teď stačí jen všechno polehounku zopakovat a nemám se čeho bát. Ale v tom je právě ten problém. Mám totiž pocit, že zkouška nás ani z poloviny nezkouší z toho, co jsme se za ten semestr naučili. Jak mám překládat bez slovníku, když před třemi měsíci jsem neznala ze staroangličtiny ani slovo? Jak mám dělat gramatický rozbor, když teprve na poslední hodině nám profesor B. naznačil, jak by si to tak představoval a přiznal, že neví, jakou gramatiku by nám doporučil k nastudování, která rozebírá jazyk tak, jak on považuje za rozumné, že vlastně asi taková žádná není. Jak mám psát historickou esej o tom, jestli si král Alfred zaslouží přízvisko Veliký, když o tom není nic v žádném doporučovaném ani probíraném textu? Prostě mám pocit, že nejsem ani trochu připravená, a co hůř, že za ty dva týdny, co do zkoušky zbývají, nemám nejmenší šanci to stihnout. Takže co? Panika, panika, panika! Procházím si překladové texty, snažím si z nich vypisovat slovní zásobu, jenže mám pocit, že se topím, když vidím, že z každého textu je to minimálně stovka slovíček a těch textů máme 6. A co si jeden den zapamatuju, druhý den, jako bych nikdy neviděla, slovíčka mi nechtějí samotná uváznout v hlavě. Jasně, můžu se ty překlady prostě naučit nazpaměť. A nakonec to asi taky udělám. Jenže takhle by to přece vypadat nemělo, ne? Takže ano, prokrastinace často pramení z perfekcionismu a strachu ze selhání.
Dále jsem odpozorovala, že prokrastinace taky značně mění mé uvažování o tom, co dělat. Když naznám, že teď prostě nemůžu vypisovat/drtit slovíčka, protože moje již tak malá mozková kapacita je momentálně naprosto vyčerpána, přemýšlím, co dělat místo toho. Samozřejmě, mohla bych místo drcení slovíček třeba pročíst znovu nějaký handout. Ale říkám si - mám na to plýtvat tu poslední zbylou špetičku soustředění? Nemám si ji raději schovat, dělat něco naprosto neškolního a doufat, že časem nabude? Navíc ten pocit, že nadrtit se slovíčka je nejdůležitější, protože je jich nejvíc a že plýtvat přemýšlením na cokoli jiného by byl vlastně hřích. A tak bezcílně klikám od stránky ke stránce, špehuji facebook, jestli se tam náhodou neobjeví někdo, s kým bych mohla zapříst nenáročnou a obohacující konverzaci, případně si pustím video a nebo aplikuji neúčinnější léčbu na mozkovou vyčerpanost - jdu si dát dvacet. A přitom je okolo tolik činností, kterým bych se mohla věnovat, když už se rozhodnu nešprtat. Ale podvědomí, sviňa vychcaná, se těžko oblbuje a hádat se s ním není radno.
Psaní eseje není o nic lepší. Každý, kdo někdy tvořil akademický text ví dobře, jaká je to práce, pokud to nekončí odevzdáním textu a děj se vůle boží. Přepracovávat text po feedbacku vyučujícího je nesmírně frustrující, o to víc, když někde v koutku tušíte, že má vlastně pravdu. Vypadá to pak většinou tak, že desetkrát píšu a mažu dvě věty, pak je čtvrt hodiny posouvám v rámci jednoho odstavce, jen abych si nakonec uvědomila, že vlastně tak úplně logicky nezapadají a budou se nejlépe hodit do úplně jiné části práce. A nebo že v tom textu vlastně raději vůbec být nemají.
Nechtěla jsem, aby další příspěvek byl opět na téma školní fňukání, ale nedá se nic dělat, tak to prostě je. Když nic, pomáhá mi to sesumírovat si, v čem je konkrétně největší problém a jestli by to všecko nešlo dělat nějak jinak. Učit se slovíčka jinak, než se je drtit v Quizletu, například. Nějaké tipy? Nebo jak jinak se dívat na esej, kterou už mám napsanou, potřebuji ji rozebrat, něco ubrat, něco přidat a pak zase složit dohromady, ideálně tak, aby byla kompaktnější, návaznější a přesvědčivější. Když už nic, mám prostě o čem přemýšlet a kdo ví, nakonec mi třeba tohle fňukání opravdu pomůže najít lepší způsoby, jak se učit.
A pro zlepšení nálady alespoň trochu krásné hudby, ať z toho i vy něco máte.