Poslední týden vyučování, první týden zkoušek. Může to znamenat dvě věci - buď už nebudu dlouho fňukat a nebo budu potom fňukat víc než kdy dřív. V pondělí mě úplně nepotěšila informace, že esej z literárních adaptací fakt budeme muset za ty 4 hodiny napsat ručně, o to méně mě potěšilo, že eseje bude opravovat vyučující, se kterým jsem se velmi pravidelně rozcházela v interpretaci probíraných děl. Už ani nevím, jestli dokážu napsat esej bez toho, aniž bych měla k dispozici originál a mohla citovat. No, budu muset. Ale toho se ještě tak nebojím. Všichni víme, že v kalhotách mám hlavně ze staroangličtiny. Stále mám pocit, že neumím ani z poloviny tolik, kolik potřebuju na prolezení a každý můj pokus nějak se prokousat překlady končí tím, že mám chuť bušit hlavou do zdi, skákat z okna a podobně. Největší šok přišel, když jsem se tento týden setkala s vyučující, která kdysi taky staroangličtinu učila - ten obrovský rozdíl! Najednou jsem neměla pocit, že jsem vlastně úplně tupá a cokoli řeknu, je blbost. Ten pozitivní přístup ve mě zažehnul tu dlouho vyhaslou jiskru, víru v to, že vlastně něco vím. Když si představím, o kolik jinak mohl tenhle celý semestr, celý můj Erasmus vypadat, kdyby nás místo profesora B. učila ona ... jenže marno plakat nad rozlitým rostlinným mlékem, že jo. Bohužel mě až tak nepotěšila informace, že pokud zkoušku neudělám (a prý se každý semestr tací najdou), nemám možnost ji opakovat. Tedy, mám. Příští podzim, kdy se tenhle kurz zase vypíše. Že bych si jako celý rok pěkně sama v ČR opakovala a pak bych si to tady přiletěla znovu odsedět. Jasně, tak jakou dáme teď, tu o Červené Karkulce?
Cestování a zkoušení nového vám nejenom otevře oči, co byste mohli zlepšit a jak se věci dají dělat jinak, ale taky vám to ukáže spoustu netušených pozitiv o tom, co považujete za samozřejmé. Takže milá brněnská KAA, miluju tě, protože: eseje můžeme psát v klidu doma, na počítači a můžeme si k tomu donést kolik knížek a esejí se nám zlíbí. Dále si vážím toho, že máme víc možných dat na absolvování zkoušky, která většinou netrvá nijak závratně dlouho. Vážím si toho, že když se nepovede, můžu zkoušku opakovat dvakrát a když se nepovede ani tak, můžu si zopakovat celý předmět a nebo si ho vyškrtnout. Vážím si toho, že mě ve výuce připravuješ na zkoušku tak, že nemusím trávit všechen svůj volný čas, abych si dostudovala, z čeho mě vlastně budeš zkoušet. A milá Masarykova univerzito, vážím si tvého obsáhlého informačního systému, ve kterém není tak těžké se naučit plavat a kde si najdu všechny možné i nemožné informace - životopisy vyučujících, statistiky známek, ostatní spolužáky ... co jen je potřeba. Taky miluju náš ELF, kam nám ochotní učitelé uploadují četbu, takže si nemusíme jak pitomci za drahé peníze kupovat kompendia se články. Doteď jsem se soustředila hlavně na to, co je u nás špatně, co bych chtěla zlepšit, ale jeden semestr jinde mi ukázal, kolik pozitiv u nás na škole máme. Čeho všeho bych si měla vážit. Což ale neznamená rezignovat a nesnažit se poukazovat na to, co v pořádku není. Ale těší mě, když vidím, že někde jsme dál než věhlasné Norsko.
Jinak jsem se dozvěděla, že jazykové centrum, kde jsem pracovala, se ke konci tohoto roku ruší. Je to strašně zvláštní pocit, že to místo, kde jsem strávila dva roky svého života, strašně moc se toho naučila a poznala spoustu zajímavých a skvělých lidí, už nebude. Na druhou stranu, nemusím litovat, že jsem práci opustila kvůli Erasmu - už bych si ji moc dlouho neužila. A nedovedu si vůbec představit, jak bych to prožívala, kdybych tam touhle dobou byla - moje nástupkyně se včera dozvěděla, že v pátek končí. Mrzí mě, že tohle rozhodnutí přišlo od zahraničních šéfů, kteří místo, aby se snažili nerentabilitu nějak řešit, rozhodli se to rovnou všecko škrtnout. Vím, je to tak jednodušší. Sama jsem nedávno chtěla škrtat něco, co ještě může tvrdá práce spravit. Ale škrtnutí by mělo být až to poslední řešení.
Přidám ještě hlášení počasí - taky jste si mysleli, že touhle dobou už budeme v Norsku zasněžení až po nos a budeme všude chodit na sněžnicích nebo běžkovat? No tak leda tůdle. Po nadějném ochlazení a sněžení o týdnuvale se nám zase oteplilo a dneska mi teploměr hlásil 11 (!!!) stupňů. Což se fakt hodí, když jsem všechno svoje nezimní oblečení poslala zpátky do ČR. Ale hlavně - já už chci winter wonderland! Advent na krku, vánoční nálada za dveřmi, tak bych prosila trochu té pořádné norské zimy! Kuju!
Žádné komentáře:
Okomentovat