Have yourself a merry little weekend

Miserable. Unbelievably mesirable. To je stav, který mě poslední dobou vystihuje. Ne, že by se děly nějaké tragédie, všichni jsou díky bohu živí a zdraví. Ale kousek po kousku už mě delší dobu užírá kdeco a konec v nedohlednu. Akné. Celulitida. Přibírání na váze. Únava. Migrény. Zažívací potíže. Rozpadená denní rutina. Potíže s usínáním. A pak taky nechuť pracovat na čemkoli do školy. I když se odhodlám něco dělat, jde mi to strašně špatně a pomalu, takže nechuť se ještě zvyšuje. Na hodinách trpím. Zase jsem se dostala do stavu, kdy si strašně nadávám, že jsem si zapsala dva předměty s profesorem B., protože je prostě nedávám. Mohlo by mi být útěchou to, že je moc nedává nikdo, se spolužačkou sedíme nad úkoly společně každý týden alespoň dvě hodiny (a samozřejmě jinak taky dřeme každá zvlášť) a stejně se ani zdaleka neblížíme tomu, abychom vše chápaly a zvládaly. Prý kurzy profesora B. nemají na UiO obdoby v tom, jak jsou náročné, jak málo nám on sám pomáhá je zvládnout a jak strašně moc musíme pracovat sami, abychom je zvládli alespoň na naprosté minimum. Jenomže tohle se z popisu předmětu v informačním systému nedozvíte, že. Nejvíc mě na tom štve, že ani jeden ten předmět nepotřebuju, jsou vlastně mimo mou literární orientaci, takže se celý semestr trápím úplně, ale úplně zbytečně. Když jsem od něj ve čtvrtek dostala první verzi eseje celou červeně popsanou a na otázku, jak se máme připravit na překlad staroangličtiny na zkoušce nám odpověděl, že prostě překládat všechny texty tam a zase zpátky, dokud si všechna slovíčka nevryjeme do paměti (nesmíme mít totiž na zkoušce slovník, textů máme 5, jsou hodně rozsáhlé, z různých období a samozřejmě se tematicky liší jak nebe a noc, takže slovíček je tam požehnaně), něco se ve mě zlomilo a propadla jsem naprostému zoufalství. To, že mi došly peníze a i to málo, co jsem dostala k narozeninám, jsem nakonec musela utratit za jídlo, mi právě nepřidalo. Do toho mě ještě straší ve snech výběr magisterského studia - zadlužit se či se nezadlužit? Jít si za tím, co mě baví, nebo za tím, co mě uživí? A uživí mě to vůbec? Při skypu s panem Darcym jsem se rozpadla jak domeček z karet a jediné, co jsem si přála, bylo hibernovat do té doby, než se to všecko samo nějak nevyřeší. Jenže takhle to nefunguje, že jo.
Naštěstí zrovna tenhle víkend mi dorazila krátká, ale velmi výživná návštěva z britského Keelu (tam mají opačný problém - výuka je fajn, ale všechno ostatní stojí za starou bačkoru). Chudáci si se mnou užili, než jsem je z centra dopravila na kolej, nějak nejela šalina, metro zase jelo jen půl své obvyklé trasy, prostě legrace. Ale zdárně jsme dorazili a vykládali vesele až do čtyř do rána. Včera jsme prochodili centurm a myslím, že na těch 6 hodin, co jsme tam strávili, jsme toho viděli opravdu spoustu. Večer jsme završili ucházejícím sushi a koukáním na Only God Forgives, dokud jsme u toho nezačali střídavě vytuhávat. Mimochodem, ta první čtvrtina filmu zatím vypadala výborně, těším se, až dokoukám celé a trochu rozbiju to nelichotivé CSFD hodnocení. Návštěva mě opustila dříve, než bylo komukoli z nás milé, ale stejně mám velkou radost, že se zastavili alespoň na tu malou chvíli. Rozptýlení a dobrou společnost jsem potřebovala jako nic jiného na světě. Dneska za okny svítí sluníčko a já doufám, že bude zase dobře. Čeká mě vaření kari, jóga a Dr Divnoláska, což je, myslím, docela pěkný program na nedělní odpoledne. Buď jak buď, čeká mě poslední týden školy (taky tomu nemůžu uvěřit!), pak týden návštěva Andělky a jejího muže, na které se strašně těším, pak ještě další týden předzkouškového volna, pak zkouška, odevzdání eseje, druhá zkouška a bude to za mnou. Ať už to dopadne jakkoli.