Padla na mě. Není to smuténka, spíš špaténka. Možná to je tím, že i když vstávám až v půl osmé ráno, probouzím se už do tmy? Nebo tím, že po včerejším krásném sluníčku bylo dneska ráno zima, mlhavo a deštivo? Hormonální houpačka? A copak já vím? Ať tak či onak, přistihla jsem se, že se absolutně nedovedu soustředit, myšlenkami brouzdám bůh ví kde a hlavně, hlavně se cítím strašně ublížená. Všichni mí nejbližší spolubydlící (tedy Jo, Monika i Win) odjíždějí nezávisle na sobě na víkend pryč, stejně tak spolužačka Emma. Tajně jsem doufala, protože předpověď slibuje krásně sluneční víkend, že bych mohla všechny vytáhnout na nějaký výšlap (mám jich naplánováno víc než dost), ale tohle mi udělalo krapet čáru přes rozpočet. A od té doby mi v hlavě piští pěkně protivný hlásek, co mě ponouká, abych se litovala, jak jen to jde, protože já, chudinka malá, budu o víkendu sama a nebudu mít s kým jít na výlet. Ono by o to ani tak nešlo, že tedy vyrazím na výlet sama. Docela mi to jde, dát si sluchátka do uší a šlapat. Dělá mi to dobře. Rozhodně mnohem lépe, než výletovat s někým, koho moc neznám, a namáhat se udržovat hovor. V takových chvílích raději přidám do kroku a objevuji sama. Jde o ten mindset. Vysnila jsem si, že se všeci sbalíme a půjdeme na výlet, že nám bude krásně a bude to bájo a tak. A najednou je moje slunná vize odsouzena k zániku (nebo minimálně přesunuta na nějaký další víkend) a já se přes to nemůžu přenést. A kolem a koukolem a dokola a dokola, nějak mi to nepozorovaně vlezlo do nálady, jako had se to proplížilo až úplně do středu mé poměrně spokojené bubliny, ve které je prostě krásně, děj se do děj, a pak ji málem prasklo.
Tak jsem se v tom dnes docela velkou část dne plácala, přistihovala se, že mám chuť být strašně protivná, aby všichni teda jako poznali, že mám bebí a že potřebuju pofoukat a pochovat, a bylo to o to horší, že jsem sama dobře věděla, jaká strašlivá je to hloupost. Už jsem se přece dávno poučila, že takhle to nefunguje. Nechtěla jsem na sebe být sarkastická a zlá, nic si nevyčítám, nedělá to dobrotu. Mám koneckonců plné právo se čas od času taky cítit pod psa, rozmrzele a vůbec, vlezte mi všichni na záda, že jo? Ale půl dne by tak asi stačilo. Zachránilo mě nakonec až koukání na poučná videa o zajímavých nových potravinách a poslech vždy u srdce hřejících Dún an Doras. Jako na zavolanou vykouklo za okny sluníčko. Něco mi našeptává, že je to přesně signál, abych alespoň na chviličku vyrazila ven a doplnila, co mi chybí do plné pozitivní nálady. Moje líné já sice protestuje, ale myslím, že si alespoň popojedu k jezeru a jednou si ho obejdu, s Katkou Garcíou v uších. A foťákem v ruce, jako poslední dobou pořád. Připadám si jako Paul Cézanne (snad mě paměť neklame a byl to on, měla bych si ty impresionisty oprášit), co maloval pořád tu stejnou horu. Já fotím pořád to samé jezero a stále nemám dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat