6. 10. 2013

Co do knihovniček

Slíbila jsem, že se zase jednou podělím o knižní inspiraci, a vlastně už se na to moc těším. Co z toho, co jsem poslední dobou louskala, stojí za přečtení?
Tohle je z mého seznamu jediná non-fiction, tak proč s ní nezačít? Samozřejmě to nebude mít cenu pro nikoho, kde neumí docela dobře anglicky a nechce se podívat na zoubek některým záludnostem v jazyce anglickém. Nicméně těm, kteří anglicky umí a chtěli by se v ní zlepšit, je tahle knížka ušitá na míru: jasná, obohacující a hlavně navýsost zábavná! Každá kapitola se věnuje nějakému problému, ať už je syntaktický, morfologický, sémantický ... jen si řekněte! Knížku můžete číst od začátku do konce nebo si vyzobávat, co se vám zrovna hodí a co vás zajímá. Grouch (fiktivní mozek za touto knihou) je sice Američan, nicméně přístup k jazyku mi přijde spíše britský - to bude tím tradicionalismem.

Pro Annu Gavaldu mám velikou slabost - přečetla jsem všechno, co od ní zatím vyšlo česky (na originál si přeci jen netroufám, zatím) a když jsem se náhodou ocitla v centru Brna s hodinovým čekáním před sebou a bez knihy, moc mě potěšilo, když jsem v regálu našla tuhle novinku. Gavalda není zrovna optimistka, její knížky jsou většinou lehce posmutnělé, řekla bych až britsky pošmourné (což je docela paradox, když je Francouzska), nicméně mistrně se vyhýbá sentimentu, ba naopak někdy překvapí přesně mířeným sarkasmem. Ten chlap byl super-zen, super-stoned nebo super-blb. Gavalda často píše o lidech, kteří se vzepřou tomu, co se od nich očekává, a dělají si věci po svém, i když je to někdy kurevsky bolí a zadělávají si na problémy. Jenomže to je často cena za to být sám sebou.  Báječný únik je o tom, jak tenká je hranice mezi dospělostí a rezignací, jak je konformismus vlastně nevyhnutelný, a jak z každého z nás postupně vyprchává síla vzdorovat. Jenže než na tohle všechno dojde, ještě máme šanci na ten jeden poslední, nezapomenutelný báječný unik ...

Pokání asi netřeba představovat, všichni jsme viděli film a všichni si z něj pamatujeme hlavně scénu v knihovně. A povím vám, v knize je ještě lepší (zvlášť když už víte, že si u toho máte představovat nádhernou Keiru v nejhezčích zelených šatech na světě a oh-my-god-so-sexy Jamese McAvoye ve smokingu). Stejně jako je v knize ještě víc kulervoucí to všechno, co vás na Pokání znepokojuje - ta dětská naivita, co všecko zničí, ta manipulace, která zničení napomůže, všechny ty hrůzy, které Robbie prožije ve válce, lítost, výčitky, stáří, smrt. Ale na rozdíl od filmu, kniha na konci nabízí i jakési smíření, které ve filmu tolik chybí. Nebudu vám tvrdit, že se od té knihy nebudete moct odtrhnout. Já ji četla skoro celé tři týdny, které jsem byla ve Skotsku. Je tam tolik emocí a tolik věcí k zamyšlení, že jsem si četbu musela velmi přesně dávkovat. Nicméně jsem si užívala každičké slovo. Pokání je prý hodně odlišné od ostatních věcí, které McEwan napsal (rozhodně je to úplně jinde než Psychopolis, jediná další věc, kterou jsem od něj zatím četla), takže pokud se bojíte přílišných experimentů, bude to mimo jiné příjemné uvedení do tvorby jednoho z nejpopulárnějších britských post-modernistů.

Na tenhle skvost jsem přišla díky semináři současné americké literatury a jsem za to moc ráda. Sníh padá na cedry je v první řadě detektivní příběh z padesátých let na rybářském ostrovu San Piedro. Co se ale postupně odkrývá, je mnohem zajímavější než otázka, zda-li Kabuo Miyamoto, japonský rybář, zabil Carla Heineho, dalšího rybáře ze San Piedra. Dostaneme se do období před a během druhé světové války, abychom zjistili, že všechno souvisí se vším a otázka, kdo je vrah, vlastně není důležitá. Zajímavější je ptát se - kdo víc miloval a kdo víc nenáviděl? A kam je všechno tohle dovedlo? A dovede Ishmael Chambers, ústřední postava tohohle studeného, zasněženého románu, ustát minulost, odpoutat se od ní a odpustit? Pro někoho je Sníh padá na cedry moc pomalý, pro někoho příliš předvídatelný nebo snad plochý. Ne tak pro mě - pomalý pro mě znamená budující atmosféru, která mi učarovala. Předvídatelný snad chvílemi, ale nevidím to vždycky jako slabinu - ne pokaždé čteme, abychom byli překvapení z toho, co se stalo pak. A plochý mi nepřišel určitě - všechno to tam bublá a vře, jde jenom o to, nakolik jste ochotni nahlédnout pod pokličku a dosadit si místo Ishmaela, Kabua nebo Hatsue sebe samu.

Aneb feminismus pro moderní ženu jedenadvacátého století. To, co Caitlin Moran ve své knize řeší můžou být pro někoho naprosto podružné problémy (Jak říkat svým prsům? A tomu místu, kde vládnou kouzla a pasou se jednorožci?), nicméně někde se začít musí. A netvrďte mi, že jste nad tím nikdy nepřemýšlely/i. Kozy? Vulgární, dehonestující. Prsa? Nudné, snad až příliš biologické. Poprsí? Vždycky si vzpomenu na Bláznivý příběh Robina Hooda, když se družina převleče za ženy, aby se vloudila na soutěž v lukostřelbě a slepý Mrkal nemá vše na svém místě: "Mrkale, uprav si poprsí, vypadáš jak obraz od Piccassa!" Kůzlátka? Kozičky? Ňadra? Balóny? Součky? Dudy? Ale řeší tam i jiné věci. Zvlášť kapitola o tom, jak se rozhodla pro potrat, je myslím velmi působivá. Caitlin většinou nejde příliš do hloubky, zato ale píše čtivě a neuvěřitelně vtipně. Tahle knížka může docela dobře otevřít dveře, zapnout v hlavě výstražný otazník a povzbudit k prozkoumávání feminismu nového věku, který, jak vidno, má před sebou ještě mnoho bitev. Pokračovat pak můžete třeba Eunuškou, kterou Caitlin vyzdvihuje jako knihu, která ji samotnou dovedla na cestu feminismu. Pokud už ale dávno máte Gramine Greerovou zmáknutou, možná by stálo za to poohlédnout se po něčem odbornějším. Tak či onak, pro nás, zelenáče, je to vynikající start a navýsost zajímavé čtení.

Snad mi odpustíte, že vychválím a doporučím knihu, kterou ani ještě nemám dočtenou. Guye Gavriela Kaye miluju a jen mě mrzí, že zdaleka není tak populární, jak by si díky genialitě svých knih zasloužil. The Last Light of the Sun na mě vykouklo v geekovském ráji Forbidden Planet při začátku letošní ostrovní dovolené a bylo mi jasné, že tuhle knížku tam prostě nemůžu nechat - něco, co spojuje mou oblíbenou část historie (totiž raný středověk, konkrétně období vikingských nájezdů) a země, které budu v létě objevovat (totiž Anglii, Skotsko a Norsko), přede mě nebylo postaveno jen tak. A s každou další stránkou si uvědomuju, že žádná jiná knížka by se mi teď nelíbila tolik, jako tahle. Kay opět vytvořil mistrovský odraz toho, co se dělo v dobách dávno minulých, a zasadil do toho dobrodružný a velmi jímavý příběh. Teď už je jasné, že většina Kayovy pseudo-historické fikce je propojena v jednom soudržném světě, který není nepodobný tomu našemu, ale má přeci jen něco navíc. Díky tomu, že právě přesně tohle období studuju ve dvou předmětech, výskám radostí u každého droboučkého odkazu na historické reálie. Dílky mozaiky do sebe začínají zapadat a už teď jsem naprosto zamilovaná do hlavních hrdinů, jako se mi to ostatně stává u Kaye naprosto vždycky. Tenhle pán, který mimochodem pomáhal Christopherovi Tolkienovi připravit pro vydání Simlmarilion, ví velmi dobře, jak psát, aby své čtenáře donutil se do příběhu úplně ponořit. Kdybych měla doporučit jednoho jediného spisovatele, byl by to určitě on, protože nikdo nedovede vytvořit tak působivé příběhy plné napětí, dobrodružství a spousty emocí, ovšem bez zbytečného patosu či pocitu, že vás tahá za fusekli (jak to rádi dělají jiní spisovatelé podobných žánrů, nebudeme je jmenovat, ale všichni víme, koho myslím). Na to, abyste si Kayovy příběhy užili nepotřebujete být odborníci na historii, fungují výborně samy o sobě a budí ten příjemný hlad po poznání, takže se vsadím, že pak budete rádi dohledávat, jak to vlastně všechno bylo doopravdy. The Last Light of the Sun zatím nevyšlo v češtině, ale Kaye si teď vzalo do péče Argo, tak si troufám tvrdit, že nás nenechá dlouho čekat a že poskytne tomuhle skvostu odpovídající péči při překladu i vydání. Zaslouží si to.

2 komentáře:

  1. to mám zase položek do to-read listu :) a i když plním goodreads reading challenge s předstihem, tak mi z něj vůbec neubývá :)

    OdpovědětVymazat
  2. Taky mám u svého to-read listu ten pocit (a vůbec to není tím, že mi tam přibývá tak asi 10 knížek to-read za jednu přečtenou :D ). Ale aspoň víme, po čem se dívat a máme inspiraci do důchodu :-).

    OdpovědětVymazat