It's been a month

Vážně. Samotné se mi tomu nechce věřit. Přijde mi, jako už bych tu byla celou věčnost, na druhou stranu mě zatím ještě nepotkal větší stesk po domově, tak mám zase pocit, jako by to byla jen chvíle, co jsem se se všemi doma rozloučila. Ale včera to byl měsíc od chvíle, kdy jsem naprosto vyčerpaná vystoupila na Bussterminalu a vrhla se vstříc novému životu v červených cihlách.
Blogové ticho bylo způsobeno tím, v co jsem před odjezdem ani nedoufala - cestováním. Výlet na školní chatu byl skvělý, i přesto, že celou cestu, co jsme se pěšky drápali vzhůru, pršelo a že jsem večer dostala po hodně dlouhé době opravdu silnou migrénu. Pochodili jsme po lese, byli u krásného jezera a večer jsme koukali na hvězdy, saunovali se, a pak chladli venku v zářivé půlnoci. Těch pár dní mezi výletem na chatu a Kodaní bylo opravdu nabitých - doháněla jsem do školy, jak se dalo a zároveň jsem dělala poctivou předletovou přípravu na cestu do Dánska. A ta stála za to.
Měla jsem pro sebe malou útulnou kajutu s vlastní koupelnou a záchodem a připadala jsem si jako princezna. Ano, samozřejmě že moje kajuta byla ta nejmenší, nejnuznější a nejlevnější, přesto to pro mě byl neuvěřitelný luxus. Na palubě jsem pozorovala tmící oblohu nad mořem a v kajutě jsem si užívala klidu bez internetového připojení. Povedlo se mi dočíst hned 3 rozečtené knihy a poslechnout si úžasnou rozhlasovou hru - Gaimanovo Nikdykde. V Kodani jsem se nechala zlákat a šla jsem si vyfotit Malou Mořskou Vílu, které můžu děkovat za to, že jsem si tenhle výlet mohla dovolit - tahle socha totiž slaví stoleté výročí, a právě proto DFDS Seaways nabízely lístky za pakatel. Celé dvě hodiny jsem se procházela od přístavu do centra, každou chvíli sedala na lavičky, koukala kolem sebe, čas od času něco vyfotila a užívala jsem si sluníčka. Vážně, ten den byl jako vystřižený z pohlednice - je snad něco krásnějšího než slunečný den u moře? S panem Darcym jsme na sebe měli jen hodinu, když jsme se potkali v dánském Centru architektury, ale o to víc jsme z toho setkání měli radost. Pak jsem se zase pustila procházkovým tempem zpátky do přístavu a vyplula zpátky do Osla. Sobota byla vpravdě nabitá - na kolej jsem se dostala někdy kolem 11, rychle jsem si uvařila oběd, uklidila si a v půl 3 už jsem vyzvedávala Andělku, na kterou jsem se neuvěřitelně těšila. Společně jsme strávily 4 úžasné dny, kdy jsme keškovaly na nuda pláži, koupaly se v moři, prozkoumávaly jsme lesy kolem jezera, připravovaly boží sushi, koukaly na filmy s Ryanem Goslingem, trsaly jsme na jazz a pracovaly jsme na budoucí internetové senzaci 1000 Manly Ways of Being Sexy (stay tuned). Navíc, protože Andělka mě dobře zná a je to nejhodnější duše v celém vesmíru, přivezla mi spoustu úžasných dobrot, které v Oslu buď nejdou sehnat a nebo jsou nekřesťansky drahé. Věřili byste, že za celý měsíc jsem v Oslu absolutně nikde nenašla maté?
Před chvílí jsem bohužel Andělku musela vyprovodit na autobus, anžto co je krásné, je většinou krátké. Ale nezoufám, protože se po skoro dvou týdnech zase budu moct pořádně soustředit na školy a dohnat veškeré resty, a to se taky vyplatí. Po menší (dobře, kecám, poměrně hluboké) krizi, kdy jsem naprosto nestíhala se staroangličtinou a netušila, o čem budu psát svou zatím nejrozsáhlejší esej (ještě ke všemu ne literárně-kritickou, ve které jsem již docela zběhlá, ale historickou) už zase začínám vidět světlo na konci tunelu a docela se těším, až se pustím do práce. A abych od slov neměla daleko k činům, rozloučím se nyní, a příště snad už konečně ten článek o životě na kolejích a pak taky o tom, jak je Oslo někdy WTF.