Už jsem to nakousla. Že život na koleji mě mile překvapil. Myslím, že na tom má podíl několik významných faktorů. Za prvé - malá očekávání. Po tom, co jsem slyšela, jak vypadají koleje Masárny, jsem se obávala toho nejhoršího. Nejdřív jsem si myslela, že budu bydlet na pokoji s někým cizím a zpráva o tom, že budu mít pokoj sama pro sebe, byla opravdu neočekávaně příjemným překvapením. Další věc je právě ten vlastní pokoj - neměla jsem ho do svých 15 let, pak jsem si ho užívala na vyšším gymplu a na výšce zase hezky sdílení. Opravdu není nad to mít místo sama pro sebe, protože nezáleží na tom, jak moc máte rádi člověka, se kterým ho sdílíte, někdy prostě potřebujete klidnou chvíli sami pro sebe. Ve společné domácnosti s partnerem tuhle úlohu může plnit obývák nebo kuchyň, ale ve chvíli, kdy je jeden pokoj zároveň pracovnou, ložnicí a útočištěm hned pro dva, zatoužíte chvílemi po koutku jen pro sebe. Tím, že se nikdo s nikým neznáme, není prostor pro nějaké zvláštní kamarádíčkování, každý jsme tu sám za sebe a nic nepodporuje ten nepříjemný pocit my proti nim, který se může dostavit, když spolu bydlí už dříve utvořené skupinky lidí. Jasně, spousta věcí mě štve. Vlasy ve sprcháči, čas od času neumyté nádobí ve dřezu, věčně otevřené dveře do kuchyně a nejlépe ještě na balkon. Pracky bych jim zpřelámala, jak někteří neumí třídit odpad (a přitom to nikdy nebylo jednodušší), zavírat za sebou nebo zhasínat na záchodě a v koupelně. Pak je tu taky problém s nejnovější spolubydlící. Jak jsme zjistili, bydlí tady už tři roky a celé prázdniny byla na brigádě kdesi pryč. Po příjezdu se strašně divila, že některé její věci jsou vyhozené - téměř dopotřebovaná kosmetika z koupelny, prošlé potraviny, ... Jak jsme se ale shodli s ostatními, po tom, v jak katastrofálním nepořádku jsme se na koleje přistěhovali, není se čemu divit, že nás nenapadlo, že zrovna těchhle pár lahviček a pytlíčků je někoho, kdo na koleji zůstává. Jeden jediný vzkaz mohl tomu všemu zabránit. Trochu mám pocit, že Ieva se přes to nemůže přenést (chtěla totiž po nás poměrně dost peněz jako kompenzaci a na to jsme odmítli přistoupit) a čas od času nám dělá naschvály - nádobí ve dřezu, nepořádek v koupelně a neustále se tváří jako kakabus. Ale stejně mě to všechno nevytáčí ani z poloviny tak, jak bych řekala. Proč?
Asi proto, že výhody dalece převažují. Monika mě neuvěřitelně inspiruje tím, jak je angažovaná, ráda diskutuje a má přehled. Je v tomhle o hodně dál než já a nakopává mě k tomu, abych se zajímala, přemýšlela a nebála se projevit. Winfried je neuvěřitelné zlatíčko, strašně milý a obětavý. Nic není problém, se vším rád pomůže, kdykoli to jde, připojí se, ať už jde o cokoli. Joséphine mě v sobotu, kdy jsem ležela v posteli a bylo mi příšerně špatně, málem rozplakala, když mi donesla hrnek čaje, sendvič a nakrájené ovoce. Javi by sice čas od času zasloužil za uši, protože někdy spíš kecá než dělá, ale je tak milý, že mu to vždycky odpustím. Tomas je skoro pořád v čudu, ale to, jak při své službě pečlivě uklidil, mi úplně vyrazilo dech. Sečteno, podtrženo, moji spolubydlící jsou opravdu skvělí. Chodíme společně na nákupy, na procházky, diskutujeme, vaříme, koukáme na filmy a seriály ... prostě to, co bych si pod pojmem ideální spolubydlení představovala. Hlavně ale mě motivují k tomu, abych se snažila. Opravdu chci, aby i oni se mnou byli spokojení a jednou na mě vzpomínali v dobrém. A to je hnedle jiná motivace než dostat jednou za semestr kartáč od kyseláčů a hysterických diktátorek. Tak tady sláva spolubydlení! A hlavně, ať nám to vydrží!
PS: Jistě také stojí za zmínku, že pár dní jsme měli na patře 5 hostů. Vycházeli jsme skvěle, i když v kuchyni bylo chvílemi trochu plno. A co je lepší, než bydlet s lidmi, se kterými s chutí seznámíte své nejlepší přátele?
Žádné komentáře:
Okomentovat