Co mi chybí

Už jsem se vyjádřila k tomu, jak se tady mám úplně báječně a mám ty nejlepší spolubydlící na světě. Nevertheless, je tu pár věcí, co mi chybí. Například:
1) Počítač - ten můj se rozhodl, že se nenávratně pokazí. Protože mám ale ty již zmiňované nejlepší spolubydlící na světě, píšu teď v klidu a pohodě z Winfriedova notebooku, který mám v držení již od včerejšího večera. A až za mnou přijedou za dva týdny rodiče, přivezou mi bráškův starý noťas, který to tu se mnou, dá-li pánbu, doklepe až do těch Vánoc.
2) Doteky - i když mi vůbec nechybí přátelská atmosféra, chybí mi takový ten intimnější kontakt s druhými (a nemyslím tím teď jen věci povahy sexuální). Objetí. Pohlazení. Polibek na tvář. Stisk ruky. Ty všední drobné doteky, které vás utvrzují v tom, že jste naživu. Aby si člověk udržel zdraví, potřebuje prý šest objetí denně. Na to, aby duchovně rostl, je jich prý potřeba 12. A tak není divu, že mě teď každou chvíli bolí hlava a teta Irma byla o mnoho nepříjemnější, než obvykle. Potřebuju obejmout a pohladit!
3) Zvířátka - ono to hodně souvisí s bodem 2. To víte, když jste zvyklí kolem sebe mít neustále minimálně jednoho chlupatého kamaráda a už měsíc je vás nejbližší kontakt s faunou zahlédnutí kočky přes ulici, chybí vám to. Chybí mi Elvis, Monty, Tobi, Betynka, Madlenka, Matýsek a dokonce i ten starý protiva Macek. Všichni do jednoho. Chybí společné odpočívání s kocourem na křesle, válení se s psíkem po podlaze v kuchyni a samozřejmě taky procházky. Můžu chodit s lidmi nebo sama, ale to zkoumání přírody společně se zvířecím kamarádem je unikátní zážitek.
4) Rodina a přátelé - ale kupodivu mi (zatím) nechybí tak moc, jak jsem se bála. Je to i proto, že Andělka už mě svou návštěvou poctila (ač politováníhodně krátkou, za to se ale těším, že se za mnou podívá ještě jednou a to dokonce s mužem) a těším se na to, až za mnou přijedou rodiče. I pana Darcyho, ač jen na malou chvíli, jsem si užila a jeho návštěva těsně před odjezdem mi zaručuje, že se budu mít na co těšit celý pobyt. Tajně doufám, že ještě někteří další mí přátelé seženou dostatek prostředků, aby se za mnou mohli podívat, je toho tu tolik, o co bych se chtěla podělit ... A navíc jak už jsem zmiňovala minule, díky internetu ta dálka tolik nebolí. Bohové žehnejte Skypu, emailům a chatu.
5) Peníze - zatím to vypadá, že bych mohla docela vycházet s tím, co mám, i když to bude vycházení opatrné a skromné. Ale i tomu je potřeba se naučit. Nicméně nedostatek peněz pociťuji hlavně v jedné oblastí - cestování. Protože většina lidí okolo je na tom finančně podstatně jinak (čti lépe) než já, využívají toho, kde jsou a poznávají nejenom Norsko, ale vůbec si tak jezdí po Evropě (a to nejenom Američané či Australani, u kterých by to člověk i pochopil, ale i rodilí Evropané, pro které Amsterdam, Kodaň nebo Londýn nejsou zdaleka tak z ruky). A já cítím velkou přávist - rozhodně jim to přeji a je skvělé, že si to mohou dovolit. Ale nebudeme si lhát do kapsy - jak ráda bych se podívala do Bergenu a jela lodí až na sever Norska, je to nejkrásnější plavba lodí na světě, říkají. Jak strašně ráda bych odjela na víkend do Amsterdamu, poznala jeho noční život a couchsurfovala. A jak neuvěřitelně toužím po tom sbalit si svých pět švestek a odjet (zase) na Ostrovy, polaskat se s Londýnem, zažít deštivé podzimní Skotsko a celé to zakončit v chajdě na irském pobřeží. Láka mě vyrazit poznávat Finsko a Švédsko a podívat se v Dánsku dál než do Kodaně. Možnosti jsou obrovské. Prostředky bohužel žádné. A tak se utěšuji, že jednou, až budu jen o trošičku starší, ty peníze budou, a ze mě se stane La Travelette a budu objevovat svět. Nebo alespoň tu naši malou, ale nádhernou Evropu.

Myslím, že mé stesky jsou pochopitelné. A víte, ony to ani nejsou stesky. Jen malá, malinkatá povzdechnutí nad věcmi, které nemohu změnit. A které jsou víc než vyváženy vším novým, co tu zakouším každý den.