Už na úplném začátku cesty se objevilo znamení, že to půjde ztuha. Když jsem hrdinně cpala svůj velekufr do kufru auta, nevšimla jsem si, že je odkrytá koule na vlek a své nejlepší světlé kalhoty jsem si zamazala černým šmírem. Tak nezbylo, než kalhoty hodit do příručního zavazadla, vzít si na sebe poslední použitelné kalhoty, které mi doma zbyly (asi 8 let staré s orvanými nohavicemi a zaplátovaným zadkem, ale pro hipstři do busu holt doprí) a nasedat. Jako rozlučkový oběd jsem si dala v Brně sushi a vše se zdálo být růžové. První drobné komplikace nastaly ve chvíli, kdy mi ve spoji Brno - Praha řekli, že mi sice můžou naložit i třetí cestovní tašku, ale nemůžou mi zaručit, že se vejde i do autobusu Praha - Oslo. Představa toho, že mi v Pze řeknou - sorry, kámo - a já zůstanu na Florenci s taškou, kterou nemám kam a komu dát mě vyděsila natolik, že jsem se rozhodla nechat ji zase hezky převézt domů a pak si ji nějak nechat poslat. Máte-li někdo zkušenost s posíláním zavazadla do zahraničí, vysloužíte si můj nehynoucí vděk a prvního potomka, pokud se o svou zkušenost se mnou podělíte. Jak se nakonec ukázalo, toto rozhodnutí bylo jedno z nejlepších, co jsem za celé ty dva dny udělala. Pak už to šlo jenom a jenom z kopce.
Hned potom, co jsem naposledy objala svého drahého otce a pana Darcyho a usedla jsem do autobusu, uvědomila jsem si, že jsem nechala doma pas. Zas tak mě to nerozhodilo, jsme v EU a v Schengenu a tak, že jo, pohoda. Ale hned jsem to ještě sdělila panu Darcymu a otci, ať se pobaví mou zapomnětlivostí. Což jsem neměla dělat, protože ti dva naprosto zbořili můj stoický klid - Jak můžeš jet bez pasu? Vždyť Norsko není v EU! Nechceš ještě vystoupit? Mi už ti ten pas do Prahy nestihneme dovézt! Bože, oni si tě nechají na hranicích! KA-TA-STRO-FA! Dovedete si jistě představit, že místo stoika najednou na sedadle 39 seděl rozklepaný uzlíček nervů. Slíbila jsem panu B., že až budu odjíždět, že nebudu brečet. Všecko loučení jsem zvládla na jedničku z hvězdičkou - bylo to upřímné, silné, ale bez slz a nářků, úplnej dospělák! Ale v tomhle okamžiku jsem cítila, jak mě štípou oči a kdybych neseděla v autobuse plném lidí, asi bych si dovolila pročistit si slzné kanálky. Jenže alea iacta est, že ano, nedá se nic dělat, voják se stará, voják má, a tak jsem tedy vyjela směr daleké cizí neznámo vyzbrojena pouze občanským průkazem a kopií pasu.
Cestou do Prahy se samozřejmě nemohlo stát nic jiného, než že jsme nabrali 3/4 hodiny zpoždění kvůli jakési dopravní nehodě na dálnici. Naštěstí asi polovina účastníků zájezdu Brno - Praha se účastnila také zájezdu Praha - Oslo, a tak panika, že mi ten autobus nakonec i ujede, byla brzy utišena. Na Florenci pak, v dešti, (jak také jinak) jsem dovláčela svá zavazadla k dalšímu žlutobusu a úspěšně se nalodila. V té chvíli mi začínalo docházet, že bylo opravu moudré nechat třetí tašku se zimní výbavou na pozdější doručení. Po započetí velkolepé cesty směr Oslo jsme se dlouho neprojeli - před Ústí nad Labem jsme zastavili a čekali v koloně. Postupem času jsme zjistili, že to někdo napral do svodidel a teď to tam po něm hlemýždím tempem uklízejí. Tou dobou jsem také zjistila, že můj MP3 přehrávač vybavený hodnotným hudebním doprovodem pro cestu (norští interpreti jako Lumsk, Rebekka Karijord a Kings of Convenience) a taktéž mluveným slovem (velkolepý Cabin Pressure, grandiózní John Finnemore Souvenir Program a na spaní Neverwhere) nejde zapnout, protože je příliš plný dat. A že ho mám připojit k PC a něco smáznout. Tak děkuju, fakt jako! Když už bych i to pitomé PC měla po ruce v batožině, myslíte, že jsem měla kábl? No ne, koho by to taky napadlo? Tak jsem ty 4 hodiny, co jsme stáli před Ústím, obvolávala rozličné známé a obtěžovala je svými stesky a nechávala se těšit popisem toho, že oni se mají dobře.
Čekání kdesi před Ústím |
Příroda kolem švédsko-norských hranic zdaleka neodráží pocity při zdolávání celnice |
Ach bože, bobku, pevně věřím, že všechny tvé patálie sis vybrala teď na počátku tvého severského dobrodružství a nic víc se ti už nestane. Už jen fun, fun, fun a žádné stresy a slzy zoufalství.
OdpovědětVymazatTeďka to tady čtu mamce a sis, a ty se částečně chtějí smát, ale přemáhá je otevřená pusa a slova "panebože, to bych nezvládla" Sis říkala, že bez kufru by teda neodjela a všechny tě teda litujem, ale jsi teda super STRONG girl, žes to nakonec všechno zvládla. Moc se těším na další díl (a děsím se teda, co čeká mě :D)
Taky doufám, že jsem si to vybrala všecko a teď už bude jen pohoda :-).
VymazatNaštěstí o té možnosti, že mi zavazadlo vzít nemusí, jsem věděla a podle toho jsem ho nabalila - jsou tam věci, bez kterých se (zatím) obejdu.
A neboj, ty už budeš poučená ode mě, co všecko se může stát (a stejně nestane) a budeš úplně v pohodě :-).
Luci, božatko naše! Doufám, že sis všechno to negativní vybrala už teď a pak už to bude všechno dobré, krásné a zajímavé :) Ohromně tě obdivuju, že jsi to všechno tak elegantně zvládla! :o)
OdpovědětVymazatSteli, moc děkuju za podporu a slova útěchy. Ale věř, že ono nebylo na výběr, prostě jsem to všecko zvládnout musela a víš jak - hysterie nikdy ničemu nepomohla. Ale musím říct, že jsem ráda, že jsem si se vším poradila a dokázala, že se umím postarat. To rčení o tom, že co tě nezabije, to tě posílí, je rozhodně pravdivé :-).
Vymazat