12. 8. 2013

I shall endure!

Žiju. I když jsem tomu chvílemi nevěřila. A dokonce už ani nemám pocit, že se rozpadám (jak vnitřně, tak vnějškem) a už mě nic nebolí. Konečně. Nebojte se, cestou se mi nestala žádná nehoda, jen to bylo o moc náročnější, než jsem si představovala. Takže slyšte slyšte, jak Fay do Norska vycestovala a jak jí to dalo zabrat.
Už na úplném začátku cesty se objevilo znamení, že to půjde ztuha. Když jsem hrdinně cpala svůj velekufr do kufru auta, nevšimla jsem si, že je odkrytá koule na vlek a své nejlepší světlé kalhoty jsem si zamazala černým šmírem. Tak nezbylo, než kalhoty hodit do příručního zavazadla, vzít si na sebe poslední použitelné kalhoty, které mi doma zbyly (asi 8 let staré s orvanými nohavicemi a zaplátovaným zadkem, ale pro hipstři do busu holt doprí) a nasedat. Jako rozlučkový oběd jsem si dala v Brně sushi a vše se zdálo být růžové. První drobné komplikace nastaly ve chvíli, kdy mi ve spoji Brno - Praha řekli, že mi sice můžou naložit i třetí cestovní tašku, ale nemůžou mi zaručit, že se vejde i do autobusu Praha - Oslo. Představa toho, že mi v Pze řeknou - sorry, kámo - a já zůstanu na Florenci s taškou, kterou nemám kam a komu dát mě vyděsila natolik, že jsem se rozhodla nechat ji zase hezky převézt domů a pak si ji nějak nechat poslat. Máte-li někdo zkušenost s posíláním zavazadla do zahraničí, vysloužíte si můj nehynoucí vděk a prvního potomka, pokud se o svou zkušenost se mnou podělíte. Jak se nakonec ukázalo, toto rozhodnutí bylo jedno z nejlepších, co jsem za celé ty dva dny udělala. Pak už to šlo jenom a jenom z kopce.
Hned potom, co jsem naposledy objala svého drahého otce a pana Darcyho a usedla jsem do autobusu, uvědomila jsem si, že jsem nechala doma pas. Zas tak mě to nerozhodilo, jsme v EU a v Schengenu a tak, že jo, pohoda. Ale hned jsem to ještě sdělila panu Darcymu a otci, ať se pobaví mou zapomnětlivostí. Což jsem neměla dělat, protože ti dva naprosto zbořili můj stoický klid - Jak můžeš jet bez pasu? Vždyť Norsko není v EU! Nechceš ještě vystoupit? Mi už ti ten pas do Prahy nestihneme dovézt! Bože, oni si tě nechají na hranicích! KA-TA-STRO-FA! Dovedete si jistě představit, že místo stoika najednou na sedadle 39 seděl rozklepaný uzlíček nervů. Slíbila jsem panu B., že až budu odjíždět, že nebudu brečet. Všecko loučení jsem zvládla na jedničku z hvězdičkou - bylo to upřímné, silné, ale bez slz a nářků, úplnej dospělák! Ale v tomhle okamžiku jsem cítila, jak mě štípou oči a kdybych neseděla v autobuse plném lidí, asi bych si dovolila pročistit si slzné kanálky. Jenže alea iacta est,  že ano, nedá se nic dělat, voják se stará, voják má, a tak jsem tedy vyjela směr daleké cizí neznámo vyzbrojena pouze občanským průkazem a kopií pasu.
Cestou do Prahy se samozřejmě nemohlo stát nic jiného, než že jsme nabrali 3/4 hodiny zpoždění kvůli jakési dopravní nehodě na dálnici. Naštěstí asi polovina účastníků zájezdu Brno - Praha se účastnila také zájezdu Praha - Oslo, a tak panika, že mi ten autobus nakonec i ujede, byla brzy utišena. Na Florenci pak, v dešti, (jak také jinak) jsem dovláčela svá zavazadla k dalšímu žlutobusu a úspěšně se nalodila. V té chvíli mi začínalo docházet, že bylo opravu moudré nechat třetí tašku se zimní výbavou na pozdější doručení. Po započetí velkolepé cesty směr Oslo jsme se dlouho neprojeli - před Ústí nad Labem jsme zastavili a čekali v koloně. Postupem času jsme zjistili, že to někdo napral do svodidel a teď to tam po něm hlemýždím tempem uklízejí. Tou dobou jsem také zjistila, že můj MP3 přehrávač vybavený hodnotným hudebním doprovodem pro cestu (norští interpreti jako Lumsk, Rebekka Karijord a Kings of Convenience) a taktéž mluveným slovem (velkolepý Cabin Pressure, grandiózní John Finnemore Souvenir Program a na spaní Neverwhere) nejde zapnout, protože je příliš plný dat. A že ho mám připojit k PC a něco smáznout. Tak děkuju, fakt jako! Když už bych i to pitomé PC měla po ruce v batožině, myslíte, že jsem měla kábl? No ne, koho by to taky napadlo? Tak jsem ty 4 hodiny, co jsme stáli před Ústím, obvolávala rozličné známé a obtěžovala je svými stesky a nechávala se těšit popisem toho, že oni se mají dobře.
Čekání kdesi před Ústím
Když jsme se konečně rozjeli do toho velkolepého zahraničí, hned na hranicích s Německem se rozhodli, že si nás raději ověří. Tam jsem byla docela v klidu, protože jsem si byla jistá, že občanka bude na Německo stačit. Větší nervy byly na hranici s Dánskem, tam jsme ale ani nestavěli. Na trajektu do Švédska jsem si pak vybrala další díl zajímavých zážitků z natáčení, když se na palubu vpotácel ožralý Fin a nenapadlo ho nic lepšího, než si sednou se svými těžkými taškami (hádám, že tam měl zásobu duty-free opojných likérů) vedle mě, při sedání mě těmi taškami lehce praštit (to víte, opilci to nemají s koordinací pohybů jednoduché) a pak mě lámanou angličtinou párkrát poslat do ... no však vy víte kam. Naznala jsem, že to nemám zapotřebí, důstojně se zvedla a odkráčela jsem raději na dolní palubu. Tato zkušenost mě zanechala rozpolcenou - jako emancipovaná žena si říkám, že je zcela v pořádku, že jsem to zvládla sama, ale na druhou stranu, kdyby se nějaký chrabrý muž postavil na mou obranu, asi bych se úplně nezlobila. Víte jak, jsem sice silná ženská, ráno si zuby nečistím, ale brousím, nicméně to ještě stále neznamená, že bych se svou vílí konstitucí a silou dvakrát louhovaného čaje dovedla přeprat ožralého Fina, když by to bylo potřeba.
Příroda kolem švédsko-norských hranic zdaleka neodráží pocity při zdolávání celnice
Ani na švédských hranicích po nás nikdo nic nechtěl a já se začala opájet pocitem, že mám vyhráno. Zvědové mi zjistili, že Norsko sice není v EU, ale je v Schengenu, takže už jsem věděla, že občanka postačí. Kochala jsem se krajinou, výjimečně pustili dokonce i dobrý film and life was peachy. Když nás tedy zastavili na hranicích, byla jsem vcelku v klidu. Dokonce i když nám autobus prošel celník s čmuchacím psem, byla jsem v klidu - já totiž žádné drogy nepašuju, víme? Taktéž s ledovým klidem jsem mu později předložila svůj občanský průkaz a na otázku, co jedu do Norska dělat jsem mu sdělila, že jedu STUDOVAT na UNIVERSITY OF OSLO. Pak se ještě ptal, jestli jedu z Čečny nebo z Polska, tak jsem začala mít pocit, že je asi lehce negramotný, když si nedovedl na mé občance rozluštit CZECH REPUBLIC (which is not Chechenia a jak přišel na to Polsko, to už vůbec nechápu), ale nakonec to nějak pobral. Pomyslela jsem si - when I am good enough for UiO, I am surely good enough for you, fucker! - a těšila se, až se zase rozjedeme. Ha, jaká naivita! Milým celníkům se nějak nepozdávalo několik účastníků zájezdu z těch trošku chudších zemí Evropy a Asie, a tak se rozhodli, že bude nejlepší,  když nejdřív prohledají jejich příruční zavazadla, pak je nechají vystoupit, zeptají se jich na pár otázeček, pak je nechají vyložit jejich zavazadla, a pak, pro jistotu, nechají vystoupit všecky a nechají vyložit všechna zavazadla. Just in case. Na ty pitomý kufry se pak stejně nikdo ani nepodíval, takže jsme zase všecko naskládali zpátky, nalezli do autobusu a konečně vyjeli směr město měst - Oslo. Celkové zpoždění - asi 5 hodin. Když jsem z okna zahlédla proslulý fjord Osla, srdce mi zaplesalo. Lodičky! Racci! A dokonce jsme jeli kolem proslulého Oyafestivalen, nejzelenějšího festivalu na světě! Zmocnilo se mě nadšení, že útrpná cesta se blíží ke konci. Já bláhová ... O tom, co všechno jsem musela zdolat, než jsem se dostala tam, kde jsem teď, tedy do pokoje na koleji, kde jsem připojená k internetu, se dozvíte již brzy v pokračování tohoto velkolepého cestopisu!

4 komentáře:

  1. Ach bože, bobku, pevně věřím, že všechny tvé patálie sis vybrala teď na počátku tvého severského dobrodružství a nic víc se ti už nestane. Už jen fun, fun, fun a žádné stresy a slzy zoufalství.
    Teďka to tady čtu mamce a sis, a ty se částečně chtějí smát, ale přemáhá je otevřená pusa a slova "panebože, to bych nezvládla" Sis říkala, že bez kufru by teda neodjela a všechny tě teda litujem, ale jsi teda super STRONG girl, žes to nakonec všechno zvládla. Moc se těším na další díl (a děsím se teda, co čeká mě :D)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky doufám, že jsem si to vybrala všecko a teď už bude jen pohoda :-).
      Naštěstí o té možnosti, že mi zavazadlo vzít nemusí, jsem věděla a podle toho jsem ho nabalila - jsou tam věci, bez kterých se (zatím) obejdu.
      A neboj, ty už budeš poučená ode mě, co všecko se může stát (a stejně nestane) a budeš úplně v pohodě :-).

      Vymazat
  2. Luci, božatko naše! Doufám, že sis všechno to negativní vybrala už teď a pak už to bude všechno dobré, krásné a zajímavé :) Ohromně tě obdivuju, že jsi to všechno tak elegantně zvládla! :o)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Steli, moc děkuju za podporu a slova útěchy. Ale věř, že ono nebylo na výběr, prostě jsem to všecko zvládnout musela a víš jak - hysterie nikdy ničemu nepomohla. Ale musím říct, že jsem ráda, že jsem si se vším poradila a dokázala, že se umím postarat. To rčení o tom, že co tě nezabije, to tě posílí, je rozhodně pravdivé :-).

      Vymazat