13. 8. 2013

I shall endure. Definitelly.

Někdy kolem sedmé hodiny večerní (místo plánované druhé odpolední) jsme tedy konečně dojeli do cíle naší strastiplné pouti. I po výstupu z autobusu se mě držel dobrý pocit a myslela jsem si, že po takovéhle cestě už musí všecko jít jako po másle. Věděla jsem, kde jsem, měla jsem mapy a docela dobrou představu, kudy se dostat na kolej. Ale již brzy jsem zjistila, že nic není tak jednoduché, jak se zdá. Ono totiž když máte tahat obrovitánský kufr na kolečkách, hodně těžkou cestovku, batoh plný elektroniky a navíc ještě nacpanou brašnu přes rameno, není jednoduché vůbec nic. Zaradovala jsem se alespoň, že s sebou nemám poslední zavazadlo, protože to bych se opravdu z místa nehnula. Měla jsem více méně dva plány - buď najít úschovnu zavazadel, jedno až dvě zavazadla si tam nechat, se zbytkem, který bych měla utáhnout, se vydat metrem na kolej a pak šupky dupky pro zbytek a zase zpátky. Nicméně po nějakém tom courání (dobře, plazení se) po nádraží jsem zjistila, že nevím, kde by úschovna tak asi mohla být a naznala jsem, že to prostě risknu a zkusím se nějak dostat na metro se vším. Jenže ouha - vylezla jsem před autobusák a zjistila, že si opravdu nejsem jistá, kam mám jít a se všema těma krámama prostě nezvládnu courat po okolí a na blind hledat zastávku. Došlo tedy na vážné rozhodnutí - kašlu na šetření, vezmu si jednoho z taxíků, který stál u nádraží. Zadala jsem adresu a jen jsem se modlila, aby byla přesná, protože když jsem viděla, jak na taxametru naskakují norské koruny jedna za druhou tempem zběsilým, dělalo se mi dost mdlo. Inu, dostali jsme se tedy ke kolejím, vyplázla jsem jen o něco menší částku, než kolik mě stojí měsíční studentská permanentka na norskou hromadnou dopravu, vydechla jsem si a jala jsem se volat strážnému, který mi měl předat klíč.
No hádejte třikrát. Automat zahlásil, že strážný není ve službě a pokud je nouze, že mám zavolat tam a tam. Tak volám tam a tam. A tam a tam mi sdělí, že když zjistili, kolik studentů v sobotu přijíždí, zrušili původní plán nechat klíče u strážného na koleji a že nechávají otevřenou jednu ze studentských recepcí až do 11 v noci. Která je ale úplně někde jinde, než ty pitomé koleje, kam jsem se se všema těma krámama nechala za hodně drahej peníz dovézt. Na mou otázku, jestli náhodou neví, kde bych si na kolejích mohla nechat zavazadla samozřejmě odvětili, že to teda bohužel nemají tušení. Poučena z předešlých událostí jsem věděla naprosto jasně, že nezvládnu se všemi zavazadly dojet kamkoli, natož na konečnou metra, kde, jak jsem zjistila, se daná recepce nachází. Zhluboka jsem se tedy nadechla a zeptala se první osoby, kterou jsem potkala, jestli si u ní nemůžu nechat zavazadla. Oslovené děvče bylo milé a rádo vypomohlo, mělo to ovšem háček. Jí zase zavazadla ztratila letecká společnost a čekala, až jí je dovezou. Dohodly jsme se, že počkám s ní, a pak společně doneseme zavazadla k ní a já vyrazím pro klíče. Místo slíbených pěti minut jsme nakonec na rozvážku čekaly další půlhodinu, ale alespoň jsem měla za sebou kritický první kontakt s někým cizím a dozvěděla jsem se trochu, jak to chodí. Nakonec jsem tedy dovlekla zavazadla ke slečně na kolej, kde jsem je nechala na chodbě v přízemí, protože z představy, že je všechny tahám k ní do 4. patra jsem omdlévala. Děj se vůle Všehomíra. 
Statečně jsem tedy vyrazila hledat nejbližší metro a dokonce jsem s úspěchem v automatu zakoupila lístek a zjistila, kterouže linkou mám jet. Nastoupila jsem a rozhlížela se, kde si lístek cvaknu. Ale ouha! Nikde nic! Uvědomila jsem si, že opět došlo k omylu a lístky se asi nějak označují na nástupišti. Tvářila jsem se jakoby nic a na další zastávce vystoupila a jala se hledat cvakátko (lépe řečeno čtečku). Našla jsem, ale netvářila se, že by měla zájem spolupracovat. Ten krám byl rozbitej! Jediná čtečka na celém nástupišti a nefunguje! V tu chvíli jsem už nevěděla, jestli se mám doopravdy rozbrečet nebo rozesmát. Nakonec jsem se apaticky posadila na lavičku a čekala 20 minut na další spoj. To víte, v sobotu po osmé večer už toho mnoho nejezdí. Nastoupila jsem, snažila jsem se tvářit jak nenápadně to jen jde, na další zastávce jsem vysprintovala ven, rychle si označila jízdenku (čtečka díky bohům fungovala), rychle zaběhla zpátky do metra a díky tomu se konečně dostala, kam jsem potřebovala. To, že jsem pak na zastávce další čtvrt hodinu hledala recepci, protože mi asistentky opomněly říct, že to sice je hned u zastávky - ale u té z druhého směru - mi přišlo už jako nepodstatná prkotina, která mě nemůže rozhodit. Po úspěšném vyzvednutí klíčů jsem se už bez omylů a přešlapů rozjela zpět na kolej, s lehkou obavou, zda všechny mé věci zůstaly bez úhony tam, kde jsem je nechala. Uklidňovala jsem se tím, že nikdo by nebyl tak pitomej, aby mi něco kradl, protože koleje nejsou zas tak velké, abych ho (respektive ji) nenačapala v mém oblečení/obutí. A všechno bylo dost jeté na to, aby se to nedalo nijak výhodně střelit. Naštěstí bylo všechno na místě, mě spadl kámen ze srdce a smířená jsem se vydala hledat svůj nový domov.
Správnou budovu jsem našla hned, ale opět jsem si zakusila ještě něco nervozity - místo klíčů se totiž hlavní vchod otevírá kartou a mě to samozřejmě nešlo a nešlo. Teprve na asi pátý pokus se mi podařilo dveře otevřít. Do svého pokojíčku už jsem se dostala hravě a mám z něj radost - útulný, tak akorát pro mě a případnou návštěvu s prostorem ideálním na jógové rozcvičky. Po vybalení mě čekalo poslední nemilé překvapení - nedařilo se mi přes kabel připojit na internet, ale jako správný IT specialista jsem si nakonec i s tímhle poradila. 
Tak tedy končí moje komédie - Oslo prohrálo a Fay žije!

4 komentáře:

  1. Páni, Luci, já opravdu smekám pomyslný klobouk a uznale kývám hlavou nad tím, jak jsi zvládla všechny ty šílené patálie. Když se s**e, tak se s**e, co? :/ Ale myslím, že i tohle ti dodalo dost zkušeností, donutilo tě to hupsnout do hluboké vody a rovnou začít plavat. Teď už snad bude všechno lepší a lepší!! :o)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně to jsem si říkala - když už se to má počtverečkovat, tak to stojí teda za to :D.
      Zase to byla ale super škola trpělivosti. Teď mi pro změnu nejde nastavit univerzitní email a zaplatit nájemné na koleje - ale když jsem zvládla všecko předtím, tohle určitě půjde taky, říkám si :D.

      Vymazat
  2. Juhůůů, finally at home. Ale tyvogo, to bylo o nervy, teda! A jela jsi taxíkem :) a mluvila s cizinkou, hned první den, to je paráda!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidíš, teprve teď mi došlo, že to byla vlastně moje první jízda taxíkem vůbec :D. Nevím, proč to můj mozek doteď nějak nezaregistroval :D.

      Vymazat