20. 7. 2013

The Noble Art of Letting Go

Home, sweet home. Nebo ne? Je to nezvyk, spát po tak dlouhé době zase v posteli, v peřinách, uzavřená mezi stěnami domu. Věřili byste, že mi to nechybělo? Vůbec nechybělo? Kdybychom skoro každé ráno nemusely balit rosou poprášený stan a snídat anglický chléb s marmeládou, asi by mi nevadilo takhle žít třeba napořád. Dokud je v pěší vzdálenosti splachovací záchod a sprcha s teplou vodou, co víc si přát? Na čerstvým vzduchu stejně chutná nejvíc a k životu nakonec nepotřebujete víc, než co si sami unesete na zádech. Čím víc přemýšlím o tomhle výletu, tím víc mi přijde, že byl jakýmsi způsobem lifechanging. Připomněl mi, jak strašně málo stačí ke štěstí. Že nejlíp místo poznáte tak, když se natáhnete na mez, zavřete oči, nadechnete se a hned víte, jestli se vám líbí nebo ne. Že ve chvíli, když už si myslíte, že nemůžete dál, jste teprve v polovině svých sil. Že bez těch počítačů, internetů a telefonů nejste o nic méně spokojení než s nimi. Ba naopak. Že jediné, co vám pak chybí, je povědomí o čase a budík. Víc nic. Že nejlepší zábava na večer je vytáhnout ukulele a flétny a hrát si na revival. Že dokud máte sami sebe a obzor na dohled, je vaše štěstí a neštěstí jen otázkou volby.

Po návratu domů mě nečekaly dobré zprávy. Nedoplatek za plyn, babička má nohu v sádře a nakonec to nejhorší - utekl nám Elvis. Už je to týden, takže návratu moc šance nedávám. Poplakala jsem si, ale nenadělám nic - chtěl svobodu, tak ji má. Věřím, že je natolik šikovný a chytrý, že nevběhne pod auto ani se nenechá sežrat nějakým šavlozubým chlupáčem. Možná (a vzhledem k Elvisově společenské povaze, drzosti a přítulnosti je to víc než pravděpodobné) už má teď nové páničky, kteří se o něj starají jako o vlastního. The noble art of letting go. Zjišťuji, že je to mnohem snazší, než se zdá, když se člověk nezacyklí v tom kolotoči myšlenek - byl tu, už tu není, co se s ním děje, kde je, je v bezpečí, co když má někoho radši než mě, co když mu vůbec nechybím, proč odešel, jsem tak špatná, nemá mě rád, ach bože rozbože, co jsem to dopustila. Jedna z prvních věcí, které mi pan Darcy po příjezdu řekl bylo, že se měl výborně a že kdybychom se rozešli, že by to vlastně asi nenesl až tak těžce, že se má dobře i beze mě. Potěšilo mě to, protože to cítím stejně. Je to paradox, že to vědomí postradatelnosti a nezávislosti nás těší a uklidňuje. Je to paradox, že cítím, že jsme si díky tomu zase o něco blíž. Remember that your strenght is also built/on what you lost.

Strašně doufám, že tyhle lekce nezapomenu, protože ač jsou malé, znamenají hodně. V hlavě se mi pořád promítají zážitky z těch tří týdnů, překopávám, hodnotím, nechávám se unášet a vybírám tendence do budoucna. Je toho tolik, co bych ještě chtěla říct, ale to zase jindy. Na jinou notu. Zase příště. 


 


5 komentářů:

  1. Luce, já jsem naprosto natvrdlá, ale napadá mě jedna otázka. Proč jste pak spolu?! Jako jestli si myslíš, že jsem v životě nic nepochopila a jsem úplně blbá, nebudu ti to vyvracet, ale já tomu prostě nerozumím. Když někoho nepotřebuješ, tak ... co to je za vztah?
    M. jen nechápavě pokyvuje hlavou, když ji zarytě přesvědčuju, jak nikoho nepotřebuju a argumentuje tím, že se vyhýbám něčemu, co lidi liší od zvířat. A že je zcela přirozené lidi potřebovat a taky od nich něco chtít.
    Furt nevím, co si myslet.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsme spolu, protože se milujeme. Věř mi, že před rokem jsem viděla vše úplně jinak a netvrdím, že věci tak jak jsou jsou ideální. Možná máš pravdu, že v tom je i určitý stupeň rezignace, ono po těch 5 letech to asi ani nemůže být jinak. Ale mě strašně těší, že na sobě nejsme závislí, že Darcy vylezl ze své ulity, je společenský a má svůj vlastní bohatý život. Nebylo to tak vždycky.
      Když jsem byla ve Skotsku, pan Darcy mi nechyběl, plně jsem si užívala to, kde právě jsem. Ale když mě pak přijel vyzvednout s bráchou na nádraží, až mě překvapilo, jak strašně mě to potěšilo a s obrovskou radostí jsem se mu vrhla do náruče.
      Kvůli mé práci, práci pana Darcho, cestování a našim studiím prostě teď nemůžeme být spolu vůbec tak, jak bychom možná chtěli. Ale to nevadí. Víme, že tu pro sebe jsme a o to víc si pak užijeme těch chvil, kdy jsme spolu. Byla by přece hloupost po sobě tesknit a plakat, když život toho má i tak tolik co nabídnout.
      Nicméně naprosto chápu, co tě na tom znepokojuje a jak to myslíš. Ono se to takhle v komentu nedá moc rozebrat, však nad tím zafilosofujeme na Keltské noci :-).

      Vymazat
    2. Já myslím, že tu nezávislost může zase úplně pochopit jen ten, kdo zažil ve vztahu odloučení, studia/bydlení v jiných městech atd. Podle mě je to ze začátku, v době zamilování, těžké, ale po nějakém čase si člověk zvykne být na tom druhém trochu nezávislý, protože by musel pořád jen tesknit. Nu a copak by to někdo chtěl? Je to asi přirozená obrana, řekla bych..

      Vymazat
    3. Ano, Steli, na tom rozhodně něco bude. Tam už nejde ani nic jiného, než si jít po svém a není tedy divu, že se to přenese i do toho každodennějšího soužití. A ono vlastně je to asi tak dobře, protože nikdy nebudou dva sdílet úplně stejné zájmy a někdy je mnohem lepší než kompromis, který nakonec neuspokojí ani jednoho, to udělat tak, aby si každý užíval po svém :-).

      Vymazat
  2. Myslím si, že na tom rozhodně není nic špatného, když si každý umí udržet svůj život, aniž by se na druhém stal závislým. Je ale taky pravda, že se na každodenní, dlouhodobou přítomnost velmi snadno zvyká. Nevadí mi, když jsem s Ivanem pravidelně jen na víkend, ale když jsme třeba měli období, kdy jsme spolu byli nonstop třeba několik týdnů (maximální odloučení bylo to, že jeden šel třeba s odpadkama), tak se mi pak těžko loučilo. Ale v běžném životě, kdy oba chodí do práce, takový scénář stejně nastává jen výjimečně, o dovolené atd.
    Na druhou stranu ale nechápu ty, kteří si neumí zorganizovat své aktivity tak, aby spolu byli co nejvíc. Za příklad dám Kristýnku a Jožku. Ona si třeba naplánuje setkání s kamarádkami na večer, kdy za ní Jožin přijede. Nechápu. On tedy u ní v době, kdy by mohli být spolu, pracuje na počítači. Nebo naopak... když ona píše diplomku, on se fláká a remcá, ona se naopak fláká a remcá, když on pracuje. Tož a pak si stěžují, že se vzájemně odcizují a že společně už nedělají skoro nic. Přitom by stačilo říct si: "teď budeme pár hodin pracovat/psát, pak zas budeme lelkovat" Nepřipadalo by ti to taky normálnější?

    OdpovědětVymazat