29. 6. 2013

Something's over

Poslední asi dva týdny jako by mě vsálo tornádo a vyplivlo mě tady a teď. Stalo se spousta věcí, zásadních věcí. Vytrhli mi moudrák, například. Ale všichni víme, že o to až tak nejde. Hlavně jsem ve středu byla naposledy v práci a můžu vám říct, že po těch 2 letech se mi neodcházelo lehce. Nechtěla jsem z toho dělat kovbojku, ale nemohla jsem se vyhnout trošce vzpomínání, filosovování a zvažování, za co všechno své práci vlastně vděčím - a je toho mnoho. Po směně jsme šli ještě s 3 děckama od nás do čajovny a byl to výborný večer. Najednou si člověk řekne - proč tak skvělý setkání proběhlo až tehdy, když už nemůže následovat další? Konce a odchody člověku dodají odvahu, protože ví, že další příležitost už nebude. Je to pro mě poučení, že bych se neměla uzavírat do své ulity, neustále se přesvědčovat o tom, že moje společnost nemůže nikoho moc bavit a obohacovat a snažit se být proaktivnější. Stojí to totiž za to.
Ve čtvrtek výlet do Prahy a v pátek náročné stěhování. S Brnem jsem se rozloučila tím nejlepším možným způsobem - hodinkou v bazéně na Kraváku. Teď tu sedím obklopená spoustou krabic a tašek a nemůžu se donutit je začít vybalovat. Sedím k nim zády a vždycky, když už se rozhodnu, že se do toho pustím, mě pohled na ně přikove zpátky do židle. Nemůžu uvěřit, kolik věcí mám. A co hůř, kolik z nich dva roky leželo v šuplíku, jen aby mohlo být převezeno o nějakých 70 kilometrů dál. Nejraději bych vše vyhodila, ale vím, že bych brzy začala litovat. I třídění majetečku je potřeba dělat promyšleně, i když je třeba se vyvarovat přílišné nostalgii a myšlenkám na to že "to by se ještě mohlo hodit, to je škoda vyhazovat". Slib do budoucna? Být skromná. Nekupovat, co nepotřebuju. Nehrát si na - to je hezké a sedí mi to, škoda to tam nechat.
Problém totiž je, že fakt nevím, kam ty věci mám dát. Můj pokoj přetéká sám o sobě, natož až do něj naskládám vše, co zabíralo půl jiného, většího pokoje v Brně. Ach jo, jak ta hmota kolem dokáže omezovat ... A taky ten čas, ten čas. Vím, že ho máme všichni stejně, ale ocenila bych ho přece jen trochu více. Zítra máme velikánskou rodinnou oslavu, v pondělí ještě vyřídit poslední nákupy a v úterý už tradá na skoro tři týdny mimo civilizaci. Těším se moc. Jen mi to kazí to pomyšlení, že po nich se zase vrátím sem, do toho krámama nacpaného prostředí a tak jako tak s tím budu muset něco udělat. Ach jo. To abych asi začla hned, co myslíte?

Žádné komentáře:

Okomentovat