Ve čtvrtek výlet do Prahy a v pátek náročné stěhování. S Brnem jsem se rozloučila tím nejlepším možným způsobem - hodinkou v bazéně na Kraváku. Teď tu sedím obklopená spoustou krabic a tašek a nemůžu se donutit je začít vybalovat. Sedím k nim zády a vždycky, když už se rozhodnu, že se do toho pustím, mě pohled na ně přikove zpátky do židle. Nemůžu uvěřit, kolik věcí mám. A co hůř, kolik z nich dva roky leželo v šuplíku, jen aby mohlo být převezeno o nějakých 70 kilometrů dál. Nejraději bych vše vyhodila, ale vím, že bych brzy začala litovat. I třídění majetečku je potřeba dělat promyšleně, i když je třeba se vyvarovat přílišné nostalgii a myšlenkám na to že "to by se ještě mohlo hodit, to je škoda vyhazovat". Slib do budoucna? Být skromná. Nekupovat, co nepotřebuju. Nehrát si na - to je hezké a sedí mi to, škoda to tam nechat.
Problém totiž je, že fakt nevím, kam ty věci mám dát. Můj pokoj přetéká sám o sobě, natož až do něj naskládám vše, co zabíralo půl jiného, většího pokoje v Brně. Ach jo, jak ta hmota kolem dokáže omezovat ... A taky ten čas, ten čas. Vím, že ho máme všichni stejně, ale ocenila bych ho přece jen trochu více. Zítra máme velikánskou rodinnou oslavu, v pondělí ještě vyřídit poslední nákupy a v úterý už tradá na skoro tři týdny mimo civilizaci. Těším se moc. Jen mi to kazí to pomyšlení, že po nich se zase vrátím sem, do toho krámama nacpaného prostředí a tak jako tak s tím budu muset něco udělat. Ach jo. To abych asi začla hned, co myslíte?
Žádné komentáře:
Okomentovat