Know your place

Ne, že bych měla pocit, že mám co sdělit. Jak teď, když píšu tenhle článek, tak obecně, že bych jako vykládala něco, co by svět chtěl/potřeboval slyšet. Možná bych se měla proměnit v jedno veliké ucho a měla bych jen a pouze naslouchat světu a Vesmíru. Jenže dneska už to tak, že jsme hodně hodně individualističtí a egoističní a egomaniačtí a tak podobně a já nejsem žádnou výjimkou. Kdybych byla, tak asi nemám blog, v první řadě. Na jednu stranu si myslím, že je to trochu škoda, že lidi nejsou víc spolu, protože by tak mohlo vzniknout spoustu skvělejch věcí. Já mám pořád moc moc nápadů, a dobrejch, troufám si říct, jen většinou ztroskotají na tom, že mě se do toho samotné nechce a okolo není nikdo kdo by měl chuť/čas se do toho pustit naplno. Ono dneska vůbec je to těžký, pouštět se do něčeho na plno, když je kolem tolik rozptylovejch faktorů jako facebook, goodreads a chiclit. Nevermind. Já to asi nějak přežiju, že než jsem se odhodlala přeložit titulky na Cambridge Spies, udělal to za mě někdo jinej. A že asi v dohledné době nenapíšu ani povídečku, natož abych rozpracovala ten můj vysněnej román (a že v hlavě ho mám!). A že KISS je u ledu (a to je hlavně moje vina, vím vím). Ale nedá mi to si nepostěžovat, že mě fakt mrzí, že je málokdy s ký, hrát a zpívat. Fakt. Na tohle jsou dobří moji rodiče, uznávám. Jenže spoustu písniček, co oni znají, já neznám (a naučit se to všecko chce čas, ale snažím se) a hlavně oni pak neznají, co zas já mám ráda a ti se už asi těžko budou učit třeba Kočka, když ho ani neposlouchají, že ano. Nevermind nevermore. Strejda říkal, že dneska to mezi mladými mnohem víc žije a že toho dělaj mnohem víc, než kdysi oni. A já jsem měla celou dobu pocit, že se kolem mě nic neděje a že někoho k něčemu dokopat je nadlidskej úkol. A tak bych chtěla, abychom se já a mí přátelé zavřeli na měsíc někam, kde nebude internet (a nejlíp ani elektrika) a pak by se ukázalo, zač stojíme. Vytáhly by se kytary, flétny, bubínky a za ten měsíc by nebyla písnička, co bychom se nenaučili všichni. A hrály by se hry a společně by se vařilo. A tak podobně. Nejezdilo by se autama, ale na starejch bicyklech. Měli bychom omezenej počet knížek, takže by každej přečet všecko a po nocích bychom se hádali, která postava potřebuje vyfackovat a se kterou bychom si to chtěly vyměnit. Taky vůbec netušíte, jak jsme se od nadpisu (mimochodem inspirovanej povídkou/črtou, kterou čtu do současné americké literatury a která se mi neuvěřitelně líbila) až sem, k mé soukromé utopii? Nevermind, milý Edgare, nevermore. Což je další věc. Bychom se naučili citovat zpaměti klasiky (já umím jenom " .... Quoth the raven, `Nevermore.' " a ještě jsem si to musela kvůli pravopisu toho srandovního slovíčka quoth vygooglit, jestli si to pamatuju dobře). A secvičili bychom taky nějakou hru, třeba. 
Pro završení divnosti tohoto příspěvku přidávám píseň od kapely, kterou jsem poslouchala kdysi a teď si na ni díky kognitivnímu tréninku zase vzpomněla. Něco mezi hustým lesem, polární září a bahenním králíkem v nejvyšším stupni jeho nebezpečnosti.

A jen takové sesumírování tohoto týdne - mám se moc dobře a oslavuji veleúspěšné splnění 2/3 požadavků na ukončení francouzštiny - prezentace za A, résumé za B. Včera jsme s rodinkou letos poprvé grilovali a mé vegetariánské špízy a kořeněná kukuřice slavili velký úspěch (i když k menší výměně názorů na téma nejíst maso je kikotina taky došlo, naštěstí to bylo bezbolestné a rychle jsme tohle téma opustili). Semestr se pomalu chýlí ke konci a já příští týden máme dokonce výuku jen ve čtvrtek, takže hooray! That's how I like it! Snažím se nepodléhat panice co se týče Erasmu a vždycky, když na mě začne doléhat stres (třeba z toho, že nebude ve společné kuchyni nádobí a že se budu muset dovézt vlastní peřiny a že tam umrznu a že nebudu mít žádné peníze), začnu zhluboka dýchat a docela to zvládám. Proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, že ano?