Jako bych tím minulým psaním o Elvisovi něco přivolala. Krásné počasí má jednu nevýhodu a to tu, že se všude začínají rojit otravní protivní a škodliví hmyzáci. Co myslíte, že si včera Elvis přinesl z toulek po okolních zahradách? No ano, pořádně nacucaného klíšťáka. Trošku mě píchly výčitky svědomí, že jsem ho ještě letos nepřipravila na klíšťovou sezónu a ani si nekoupila pinzetu na klíšťata, nicméně vytáhla jsem desinfekci, vatovou tyčinku a pustila se do díla. Elvis byl překvapivě statečný a klidný a ten hnusnej nacucanej šmejd byl vcukuletu v haj.... záchodě. Zodpovědně jsem pak odpoledne naklusala do zveráče, koupila pinzetu i postřik a začala se psychicky připravovat na kocouří lov - tuším totiž, že se mu šplíchání moc líbit nebude. A jaké bylo moje překvapení, když dnes přišel Elvis na snídani s dalším klíšťákem za krkem. Tentokrát to nešlo ani zdaleka tak hezky jako minule, ale nakonec se taky zadařilo. Ale než jsem kocoura konečně stihla nastříkat, zmizel zase kamsi do zahrad, tak jen doufám, že se nevrátí zase s další přícuckou v kožuchu. Jsem na sebe ale hrdá, dřív jsem si nedovedla představit, že bych vydělávala klíště, zvlášť, když to znamená kocoura znehybnit, vědět, že mu působím bolest a celou dobu ho nejen pevně držet, ale taky citlivě a precizně preparovat parazita. Skoro si říkám, že je to znamení, že ze mě asi bude docela použitelná matka - když musíš, tak musíš.
Tento týden na mě víc než kdy jindy dolehlo jakési vyhoření - znechucení, smutek a stres z toho, že toho mám příliš a ničemu se nestíhám věnovat pořádně. Peněz není nazbyt a to mi taky na náladě nepřidává. Včera jsem celý den usínala, kde se dalo - na přednášce i v práci, bylo mi špatně, hlava bolela ... evidentně to tělo už nehodlalo déle snášet. Pohrávala jsem si dokonce s myšlenkou, že se večer ani neobjevím na Creativity Night, každoroční anglistické akci, která se odehrává v legendární kavárně Trojka. Ale nakonec jsem šla a přiznám se, že jsem byla moc ráda. Bylo to takové příjemné vybočení ze stereotypu, udělalo mi moc dobře. IS už se začíná pomalu plnit termíny zkoušek, učitelé opakují své požadavky na eseje a já se už nemůžu dočkat, až začne zkouškové - proč? Protože to znamená poslední velké vypětí sil předtím, než budu mít konečně klid. Vlastně se i těším na psaní těch různých esejí, mám pocit, že mám k tématům co říct. Včera večer jsem také nahlédla do sekundární literatury k bakalářce a vypadá to na naprosto fascinující čtení. Nemluvě o tom, že jsem si v mém novém nejvíc nejoblíbenějším knihkupectví koupila jednu z primárních knížek k mé práci - a jaký má krásný obal! O moc hezčí než český překlad (ve kterém jsem ji četla poprvé). Doufám, že to do konce semestru nějak doklepu a o zkouškovém už to snad nějak půjde. A pak již sladké volno volníčko a to, co bude po něm, to zní mým uším jako rajská hudba. Začínám se moc a moc těšit do Norska - považte, pouhé tři předměty a žádná práce. Konečně se budu moct ponořit do studia opravdu naplno! Již se blíží den, kdy by mi měli dát vědět, jestli všechny mé přihlašovací dokumenty byly v pořádku a jestli mě teda jako fakt berou. Uf uf, budoucnosti, mám z tebe někdy trochu strach, ale ve chvílích trudnomyslnosti jsi mou zářnou hvězdou a já se těším, až mě povedeš na cestě dál.
(Jsem ale poeta, co? Cywe, bych si asi fakt měla dát voraz :D ).
Žádné komentáře:
Okomentovat