L'Argent

Vzhledem k momentálnímu rozpoložení jistě pochopíte, když si tu udělám malou rozborku. O čem? O penězích.
Narazili jsme tu na problém, že pan Darcy možná (a možná ne) má problém s tím, že holka platí víc než chlap.
U nás doma je to tak, že rodiče mají společný účet a všechny peníze jsou společné. Přijde mi to logické - beru rodinu jako celek, jednotku, kde jsou si všichni rovni. Co je mé, je i tvé. Nedovedu si představit, že bychom jeli třeba na dovolenou a platil by ji jenom taťka. Nebo by platil taťka dvě třetiny a mamka jednu. Že by nám kapesné dával jen jeden rodičů z vlastních peněz. Si to představte - jeden vydělává více, druhý méně, a tak si jeden bude dopřávat, kupovat dětem dárečky a sobě, co se mu zamane, a ten druhý pak bude rád, že vyjde. To se mi prostě příčí.
Vím ale, že tak jako u nás to všude není. Například v rodině mé bývalé spolužačky nepříspíval otec na chod domácnosti ani korunu, vše platila pouze matka. Asi vás nepřekvapí, že ti dva si pak procházeli velmi složitým a bolestivým rozchodem.
Zpátky k mé rodině. Byly doby, kdy mí rodiče vydělávali více méně stejně, dokonce myslím, že jednu dobu vydělávala máma víc než táta. Pak mamka změnila práci a najednou vydělává podstatně méně. A přiznám se, že my, děti, jsme to nikdy nepocítili. V životě jsem nezažila, že by se rodiče hádali kvůli penězům. Umí s nimi hospodařit, ví, co si mohou dovolit a navíc si rádi navzájem dělají radost, takže jsem nikdy neslyšela výčitku typu - za jaké kraviny to utrácíš, vždyť to nepotřebuješ! Nebo - vydělávám víc než ty, tak si nemysli, že si budeš kupovat, co tě napadne.
Peníze neberu jako ukazatel něčeho, koneckonců, všichni víme, jak je to s nimi ošemetné. Když jsem pomáhala ve zdravěnce, pěkně jsem se nadřela a dostávala pár korun. Rozhodně mnohem méně, než co dostávám v práci, kde to zdaleka není taková honička. Můj bratr, který vystudoval pouze odbornou střední školu, si ve svém více méně prvním zaměstnání vydělává více, než kolik doufám, že bude můj plat po vystudování magisterského studia na vysoké škole.
Peníze jsou pro mě jen prostředkem, jak si život učinit příjemnějším (je-li jich dostatek) nebo alespoň snesitelným (je-li jich málo). Koneckonců, znáte mě a mé hospodaření-nehospodaření s penězi. Nejraději peníze utrácím, protože víte jak - mohly by se zkazit. Peníze pro mě znamenají to, co si za ně mohu koupit - krásné věci, zážitky a taky to, že s nimi mohu někomu pomoci nebo udělat radost. S blízkými přáteli mám takovou zásadu, že drobné si nevracíme - zbytečná otrava.
Kolem a koukolem, prostě nevidím nic špatného na tom, že bych já měla platit víc než pan Darcy. Rozhodl se, že nebude šidit studium a nebude zatím pracovat, aby se mu mohl plně věnovat. S jeho rozhodnutím moc nesouhlasím, ale respektuji ho. Kdyby bylo po mém, asi bychom už měli společné finance a nerozdělovali bychom, co je mé a co je jeho. Koneckonců, po skoro pěti letech si myslím, že už to není až tak uspěchaná myšlenka. Nemám problém s tím, že teď bych toho více platila já - naopak, mám z toho radost a jsem vděčná za to, že si to můžu dovolit. Může přijít chvíle, kdy tomu bude naopak, a i pak to bude úplně v pořádku. Prostě mi přijde hloupé a zbytečné vzdávat se něčeho, co si přeji/přejeme jen kvůli nějaké falešné hrdosti nebo nevím, jak to nazvat.
Samozřejmě je to všechno taky o důvěře. Já panu Darcymu věřím a myslím si, že takhle by to mohlo fungovat. Včera nadhodil, že co když se rozejdeme? Že by pak nesnesl pomyšlení, že mi tolik "dluží". Já to vidím jinak - jestli jsem za naše společné bydlení zaplatila víc než on, udělala jsem to ze svého rozhodnutí s plným vědomím toho, že se někdy něco může pokazit. Za ten luxus samostatného bydlení mi to stojí. Koneckonců, nejsou city větší investicí než peníze? To by mě na našem rozchodu asi opravdu mrzelo - ta léta investovaných citů a nadějí. Nechci říct, že se kvůli panu Darcymu něčeho vzdávám, ale některé věci bych asi udělala jinak, kdybych byla single. A tyhle věci už nikdo zpátky nevrátí. Skoro si ale myslím, že zakopaný pes je trošičku jinde. Možná pana Darcyho děsí vědomí, že pokud bychom byli takhle spolu a já bych přispívala víc, čekala bych od něj, že se bude v našem vztahu opravdu snažit. A to, i přes veškeré sliby, je pořád ještě docela problém. Ano, vlastně bych po něm určitě chtěla víc než kdy dřív, aby plnil své sliby. A to se vůbec nedaří.
Co si o tom myslíte vy? Jak jednou hodláte s partnerem/manželem vést finance? Vidím to moc naivně? Podhodnocuji?  Jsem úplně mimo? Víc než kdy jindy chci slyšet váš názor na věc a toužím po dalších perspektivách.