Dneškem končí Badass Dare a já můžu hrdě říct, že jsem každý den poctivě koukala na videa, přemýšlela, přehodnocovala a uvědomovala si. A přišla jsem na jednu podstatnou věc - že mám strach. Fakt velkej strach, že když budu chtít víc než mám, že se to obrátí proti mě. Že ve svým věku/při svejch zkušenostech/při svejch schopnostech/při svý povaze etc. nemám nárok na to, co chci. Že si to nezasloužím. Že si nezasloužím samostatný bydlení - proč bych měla, když tolik lidí okolo ho nemá a minimálně do konce studií mít nebude? Že si nezasloužím vztah, ve kterém budu opravdu spokojená. Že si nezasloužím práci, která mě bude doopravdy bavit, naplňovat a přitom za ni budu dostávat slušné peníze. Že si nezasloužím splnit si své umělecké sny, protože na to nejsem dost dobrá. Takže si jen potichoučku sním, ale nic moc nedělám a pečlivě si hlídám to svoje obyčejný průměrný žití a říkám si, že když budu hodná a skromná, že se na mě třeba časem usměje štěstí a hodí mi něco do klína. Jenže takhle to nefunguje, dobře to vím a všechny mé zkušenosti to jenom potvrzují. Ale strach je mocná věc a ten hlásek životního realisty (a nebo to je podkopávač přiležitostí a srážitel sebevědomí?) pořád mele a mele. Nemám ho ráda. Nechci ho poslouchat. A nebudu. I teď se sem bojím napsat, že chci víc. Připadá mi to jako velká troufalost a ten pitomej kuňkal kdesi vevnitř hlavy mi říká - jak to napíšeš a vyhlásíš světu, pěkně ti to spočítá. Gumel, WTF?
Takže jsem se rozhodla, že během tohoto semestru budu pozorovat, koukat, přemýšlet, přehodnocovat. A to, co mi nebude vyhovovat, prostě dám pryč. Dám si tenhle půlrok na to, abych si ujasnila, co chci. Ve škole to bude náročné a vím, že dělat nějaké změny teď by přineslo asi víc škody než užitku. Ale potom už by mě nemělo držet nic.
Stop worrying. Start living!
Firstly, congrat, žes to zvládla a každičký den sledovala a přemítala. Ono totiž najít si každý den chvilku pro sebe není vůbec snadné. Mluví se o tom pěkně, ale málokdo to opravdu dělá/umí.
OdpovědětVymazatbylo by zajímavé zamyslet se nad tím, kdes přišla ke svému strachu. Co se ti přihodilo, žes začala uvažovat tímto destruktivním stylem. Kdy se po tobě chtělo, abys musela něco splnit, aby sis vysloužila odměnu. Kdo ti nasadil takovou laťku. Připadá mi, že musela být situace, kdy jsi něco moc moc chtěla a tvé touhy nebyly naplněny, ba co víc, nejspíš byly shozeny. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak bys mohla takto uvažovat.
Těžko říct, kde to má kořeny. Myslím, že více či méně tyhle obavy má asi každý a ono náš svět tomu jen nahrává. Kolem sebe mám většinou lidi, kteří nejsou nijak zvlášť bohatí, musí se omezovat a většinou nedělají přesně to, co by chtěli. Jestli je to tím, že si za tím nešli a nebo že i přes jejich snahu to nevyšlo, to je otázka. Nicméně myslím, že tohle má velký vliv. Dobře si pamatuju, jak jsem sháněla brigádu a na tu děsnou depku, kdy ani z těch nejpodřadnějších míst se neobtěžovali napsat zpátky. Ale možná to je právě ono - mám na víc, a proto se taky na mě usmálo štěstí s mou současnou prací. Kdo ví, každopádně mám v plánu své strachy zkrotit :-).
Vymazat