Pan Božský v krabičce

Tak ho konečně mám. Hlas pana Božského v krabičce a můžu se s ním těšit dle libosti. Jestli se to čekání vyplatilo? To je otázka, ale řekla bych, že rozhodně.
Včera tedy havraní koncert. Raději už nepočítám kolikátý, ale k desítce se pomalu blížíme. Těšila jsem se nadvakrát, možná dokonce vlastně natřikrát. Na dobrou muziku, to především, a čert vem mou chlípnost, ta muzika je prostě vždycky na prvním místě. Potom na ty krásné muže, tedy hlavně na ty dva mé oblíbené, pana Božského a Bingleyho, na kterých vždycky můžu oči nechat. And the last but not the least, nové CD. To, na kterém jsem málem zpívala sbory, ale nakonec jsem dala přednost dovolené s rodinou. To, na kterém je konečně pořádně nahrán zpěv pana Božského. Bohužel na novém albu není až tak mnoho písní nových, každopádně jsou tam všechny v nových aranžích, takže je to novinka ber jak ber. Na koncertě hráli většinu věcí již dobře známých, ale přidali i pár novinek z CD. Byla jsem překvapená, a jsem při poslechu CD ještě víc, kam se poslední dobou havrani ubírají. Jakoby jim pod křídly s novým zpěvákem a bicími zavál jiný vítr, který stále voní po moři, ale sesbíral cestou spoustu dalších vůní. Ty tam jsou doby až irsky znějící muziky, držící se pevně keltských folkových klišé. Mění se rytmy, někde se zvolňuje, jinde zrychluje, tleská se na druhou. Chvílemi mám pocit, že vyhlížím až na Jamajku, někdy se cítím jako v jazzovém klubu. A neříkám, že se mi to nelíbí. Sice bych byla nejraději, kdyby pokračovali ve směru, který si vytyčili na Lístečkovém albu, nicméně chápu, že po markantní změně v obsazení to prostě není možné.

A já jsem za tu změnu ráda, protože i když mi Bretonec chybí, z frontmanství pana Božského mám neuvěřitelnou radost. Když poslouchám jeho hlas, dívám se, jak se sebevědomým úsměvem seká francouzské a bretonské texty jako by se nechumelilo, s neuvěřitelnou nonšalancí popadá jednu flétnu za druhou a pak mi nestačí oči běhat dost rychle, abych si užila ten úžasný koncert hbitých prstů, nemůžu se někdy nadechnout. Taková je to krása. Pan Darcy snad odpustí takovou ódu na jiného muže, dobře ví, že tohle vždy byla a je záležitost čistě platonická.

Na koncert jsme vyrazily hlavně s pí Správcovou a s Andělkou, připojila se k nám poté Hysterka se svým přítelem. Co mě moc těší je, že i pí Správcové se koncert líbil, trochu jsem se bála, aby mi pak nezazlívala, kam ji to tahám. Andělku už havrani stihli okouzlit na Keltské noci, takže u ní bylo jasné, že návštěvou koncertu neprohloupí. Během koncertu se stala taková vtipná věc. Bingley zrovna hrál bubenické sólo a upadla mu při něm palička. Na mě (to je to nebezpečí prvních řad). I když jsem to nečekala, musím přiznat, že mě to vůbec nepřekvapuje. On je do toho prostě TAK ponořený! Kdyby mohl, bude s tou bicí soupravou po pódiu běhat, jak správně podotkla pí Správcová. Výrazy ostatních členů kapely pak stály dost za to, ale nemělo to nic proti tomu, jak se tvářil samotný Bingley. Je to mistr ksichtění a házel na mě opravdu úžasné překvapené a hluboce omluvné pohledy. A naznačil, že po koncertě se mi revanšuje. Svému slovu dostál, omlouval se, omlouval, a jako bolestné mi věnoval album, které jsem měla v úmyslu si za drahé peníze koupit. That's the way I like it! :-)
Teď jsem si vzpomněla, že to není první událost, kdy mi někdo něco omylem hodil po hlavě. Kdysi na skautském táboře jsem takhle dostala omylem baseballovou pálkou přímo do čela, když ji kdosi odhazoval. Nevím, jestli mi tím Vesmír nechce něco naznačit. Dřív mi muzikanti házeli trsátka do výstřihu, dneska paličky na hlavu ... to jsem to dopracovala! :D