24. 11. 2012

Kozy na pastvě

To máte tak. Sobota v Bystřici, to se téměř stoprocentně rovná tour de sekáč. Ne že bych snad za poslední dva týdny nebyla v sekáčích úspěšná až až, ale potřebovala bych ještě nějaký ten barevný zimní kabátek, protože mé dva šedé zimní kabáty se poněkud nehodí k mé nové zásobě šedých zimní sukní a kalhot (nevím, proč ty hřejivé vlněné věcičky nedělaj taky v jinejch barvách :-/). Ale to je vlastně vcelku jedno. Podstatné je to, že jsem si zkoušela hned troje skvělé šaty, krásné, dvoje tmavé společenské, jedny naopak velmi romantické letní s motýlkama. A všechny na mě vypadaly fakt skvěle, dělaly mi krásnou postavu, pěkně sedly v pase, až na to, že mi byly všecky malý přes prsa. A to tak, že buď jsem vypadala jako pornohvězda a nebo to bylo prostě divný. Tím si nechci stěžovat na svoje prsa, to ani v nejmenším, ale víte jak. Dost bych ocenila, kdyby si svět uvědomil, že existujou lidi, co jsou holt drobní, hubení, ale trochu prsně vybavenější. Zrovna tmavé společenské šaty bych fakt potřebovala, abych pak mohla dělat na KPH parádu. K tomu nějaké ty kolbenkové boty a to by bylo, abych neokouzlovala, kam přijdu.
Za to jsem ale ulovila neuvěřitelně skvělý námořnický kabát. Dají-li bohové a šikovná švadlenka, budu si ho užívat já sama, nedají-li, poputuje dál. Je zajímavé, jak takový úspěch může být zastíněn neúspěchem v podobě nesednoucích šatů. Ale což.
Jinak se snažím zachovávat si duševní příčetnost, ale ne vždy se mi to daří podle představ. Mám pocit, že to se mnou mává ode zdi ke zdi, jednou chci to, podruhé ono, ať tak či tak, mnoho spokojenosti necítím. Ale pak si lehnu na zem, zavřu oči, zaposlouchám se a najednou mám pocit, že většina toho, co se mi honí hlavou, je naprosto nepodstatná. A vůbec, že život, to nejsou události a vzpomínky na ně. Jsou to pocity, emoce a jedině ty stojí za to pěstovat. Někdy mě mrzí, že vzpomínky jsou tak ploché, tak neuvěřitelné. Vím, jak se co stalo, ale zároveň, protože už si to nemůžu znovu prožít a procítit, je to vlastně jedno. Mohlo to být úplně jinak a nikdo by to nepoznal. Kde je pak hranice mezi vzpomínkou a představou? Ale dost již filosofování.
Poslední dobou slyším volání Múz hlasitěji než kdy dřív. Říká se, že důležitá je samotná kreativní činnost, ne její výsledek. Ještě několikrát si tuhle poučku přeříkám, abych jí uvěřila a přesvědčila o ní sama sebe. Něco bublá pod povrchem a já doufám, že tomu pomůžu ven.

2 komentáře:

  1. Jůů, tour de sekáč bych si taky nechala líbit :D V jednom našem se mi pokaždé líbí asi tak deset různých kabátků, tak doufám, že aspoň z jednoho se budu moct v předjaří radovat :)
    Přeju ti, aby švadlenka námořnický kabátek přešila na naprosto dokonale padnoucí model :o) Krásné šaty, které budou vyhovovat i tvému poprsí, se jistě najdou, to se neboj ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Steli, neváhej, neváhej! Kabátek na jaře jako když najdeš :-). Taky doufám, že švadlenka bude šikovná a s kabátkem na jaře budu dělat parádu :-). Teď ještě ty šaty by to chtělo, no ... ideální do příštího pátkuuuuu!

    OdpovědětVymazat